Muži často říkají, že ženy jsou velmi složité. Vyhledávají zbytečné komplikace, jejich rozhodnutí je nejmíň na půl hodiny ne-li víc. Pokud se někam spolu chystají tak si dávají na čas a hlavně jim všechno trvá. Ženy prý musí mít za každou cenu pravdu a od své pravdy neustoupí. Neumějí přiznat porážku a jsou urážlivé? Ale je tomu opravdu tak? Je tohle o ženách pravda? Aby jste věděli, tak muži mají taky své výkřiky do tmy, špatné chvilky a jejich časový harmonogram je kolikrát za 5 minut 12.
Tohle všechno jste už slyšeli, ale muži mají své temné stránky. Najdou se mezi nimi i takový, kteří mají vlastnosti ženy. Někdy je i opak pravdou. Takže kolikrát vše co se týká žen, tak se týká i mužů. Oni sice netráví hodiny v koupelnách, ale taky si dávají na čas se svým účesem a celkovým vzhledem, když se nám chtějí líbit a chtějí za ujmout. Taky když se domluvíte na 8hodin u restaurace, tak jste ráda, že vůbec třeba dorazil a nespletl si stanovený čas. I mužům trvá vybírání oblečení. A to ještě nemluvíme o tom, že i oni musí mít kolikrát pravdu a je na nás ženách ji přijmout aby jsme se nedostali do hádek. Protože i muži se umějí urazit a pak s nimi není žádná řeč.
Tak že nám z toho vyplívá, že ne jenom mi ženy máme tyhle vlastnosti. Nejsme na světě jediné. Jen někteří muži si tohle nenechají připustit a už vůbec je nenapadne, že je to pravda. Ale vždy musí mít protějšek rozum, aby nevznikali zbytečné komplikace a hádky například kvůli půlhodinovém zpoždění. Nikdy nevíte co vám život přinese do cesty. Když to ženě dlouho trvá v koupelně s úpravou, nekřičte na ní, nebo jí nepošťuchujte aby si pospíšila. Místo toho jí řekněte něco laskavého co jí potěší a nebojí do koupelny pošlete z předstihem, aby měla čas se připravit. Přece se vám chce líbit. A být vaší hvězdou večera. A užít si s vámi hezké chvíle.
Kolikrát jsou osamělí a tiší, němí a hluší vůči okolí, ale uvnitř živí, tak živí, že jejich život tryská okolo nich, jen si jej nikdo nevšímá. A to je právě to, co stroj nedokáže, co podle žen tak často postrádáme. City, lásku, smutek, žal, bolest, strach a tak dále. A tohle všechno si ke stáří uvědomujeme mnohem silněji. Čím starší jsme, čím náš věk přibývá a tělo slábne, tím silnější je naopak náš duch a naše mysl (to platí samozřejmě jen do určitého věku a u určitých lidí se to může lišit). Každopádně zkuste si někdy promluvit s mužem, který sám sedí na lavičce a dívá se kolem sebe, slunko zapadá a ze stromů opadává zbarvené listí. On tam tiše sedí a pozoruje všechny kolem sebe, na všechny myslí, všem hádá příběhy a tuší jejich konce. Je v jakémsi zvláštním rozpoložení, je nakloněný tomu mluvit se světem o sobě a o životě, je ochotný hrát s ďáblem na schovávanou a riskovat jen tak, aby byla sranda. Rád by polemizoval, rád by radil, ale bojí se. Bojí se, že to vyzní jako klasické stařecké poučování.
Jako že si myslí, že ví všechno nejlíp, že snědl všechnu moudrost světa, jako že si myslí, že když po tomhle světě chodí mnohem déle, musí toho více vědět, že má mnohem více zkušeností. Jenže ty zkušenosti kolikrát k ničemu nejsou, protože jeho zkušenosti není komu předávat. Čas se zrychlil a jeho poznatky nejsou aktuální, nejsou k ničemu. A na světě už není nikdo, kdo by mohl předávat své zkušenosti, protože svět je tak uspěchaný. A také není nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat, protože svět je uspěchaný. Má to stejný důvod, ale plynou z toho různé pocity.