Jak dnes vypadá cestování?

Kdyby mi někdo za let socialismu řekl, že pro mě jednoho dne zcela otevřou západní hranice, a navíc mi většina zemí zruší třeba i vízovou povinnost a sehnat libovolné konvertibilní peníze bude otázkou pár minut v některé ze směnáren, měl bych ho za blázna.

Ale stalo se tak. A najednou jsem se už nemusel dívat jenom z české strany na rakouské či západoněmecké pohraniční hory, najednou jsem mohl vyrazit i za tyto. A to i hodně daleko za tyto.

pohled na svět

Kdyby mi pak někdo v této době trvající hodně dlouhou řadu let řekl, že přijdou doby, kdy bude možnost vycestovat za tyto hranice zase spojená se spoustou zařizování, respektive tu budou opět i zákazy cestování, nevěřil bych mu. Takový zvrat k něčemu podobnému totalitě se nezdál být ani minimálně pravděpodobný.

A přesto se tak stalo. A já jsem stejně jako mnozí našinci nejednou nemohl nejen do zahraničí, ale třeba ani do sousedního okresu. Totiž pardon – když jsem tak pracoval nebo jel k lékaři, do sousedního okresu jsem mohl. S čestným prohlášením a po prověření jeho opodstatněnosti.

Kdyby mi v té době někdo řekl, že se to významně změní, doufal bych v to, že má pravdu, ale až tak moc bych mu nevěřil. Ale opět se tak stalo. A tak v tuto chvíli zase cestovat můžeme. A to vesměs s minimem omezení.

rozložené mapy

A věřím, že to tentokrát snad vydrží. A že mi bude stačit onen avízovaný PCR test k tomu, abych se zase po třech letech dostal do Jižní Afriky. Kam jsem nejdřív nesměl, pak směl, pak zase nesměl a teď smím, jakkoliv mi to ministerští páni rozmlouvají.

Věřím, že letos už se dočkám. Věřím, že zase nikdo neotočí kormidlo dějin zpět a nebude shledáno, že je někde jakási mutace, a tak mě zavřou doma.

Protože to by vážně nebylo normální. Aby různí utečenci korzovali svobodně Evropou a já zase musel sedět doma. Protože není cestování za zábavou pro život nezbytné, a tak ho lze lidem zakázat.

Třeboňsko – ráj pro cyklisty a vodáky

Třeboňská pánev právem patří k našim nejzajímavějším přírodním bohatstvím, jejichž kouzla lákají každoročně tisíce návštěvníků. Vyznačuje se jistými specifiky, která nikde na světě neexistují. Pojďme si je v krátkosti vyjmenovat:

Hustá síť umělých stok – V šestnáctém století patřilo Třeboňsko Rožmberkům a ti na svém panství zaměstnávali rybníkáře Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Rybníkáři tu začali budovat velmi hustou síť napájecích stok, které odváděly říční vodu z řeky Lužnice a zásobovaly vodou nově vznikající rybníky. Stoky jsou dnes částečně zarostlé a staly se neodmyslitelnou součástí tamní krajiny.

hladina rybníka

Rybniční království – stěží byste našli jinde v Evropě tolik rybníků na relativně malé ploše, jako právě zde. Je to doslova rybniční království a v létě za slunečného počasí je tato krajina mimořádně zajímavá.

Řeka Lužnice – Lužnici znají především vodáci, ale i pěší turisté, kteří tu obdivují přírodní rezervaci horního toku s mnoha meandry a zalesněnými úseky. Nejzajímavější je Stará řeka – původní říční koryto, zarostlé pralesní vegetací, ovšem s velmi působivým písečným dnem. Jemný písek si tu vychutnáte zejména na bosá chodidla, a to nejen v samotné Lužnici, nýbrž i v přilehlých zatopených pískovnách, které jsou pozůstatkem po těžbě písku.

zámek v Třeboni

Vyšší vlhkost vzduchu – díky obrovské vodní ploše se tu odpařuje více vody, než v jiných částech republiky, a vyšší vlhkost je pro tamní krajinu skutečným požehnáním. Má pozitivní vliv na celkové klima Jižních Čech i sousedních oblastí Novohradských hor, Šumavy, Táborska, Českobudějovicka, Českokrumlovska a Českomoravské vrchoviny.

Historické památky – na Třeboňsku lze navštívit pamětihodnosti převážně z doby renesance, kdy tu vzkvétalo rybníkářství, namátkou můžeme jmenovat zámek Třeboň, Schwarzenberskou hrobku, stavidla hráze největšího rybníka v České republice s názvem Rožmberk, Rožmberskou baštu, vyhlídkovou věž radnice na Masarykově náměstí v Třeboni, zámek ve Stráži nad Nežárkou či zámek v Jindřichově Hradci.