Blog

Nevěříte? Zdá se vám tato cena nadsazená přece jen až příliš? Kdepak. Podobné plechové smaltované cedule, dokonce i obyčejné plastové bezpečnostní tabulky, lidé sbírají a jsou za ně ochotni vysolit i mnohem vyšší sumy.

Již za socialismu se v naší zemi objevovali první nadšenci, které kouzlo všemožných cedulí, nápisů, a varovných tabulek okouzlilo. Plastové tabulky vydávala státní organizace „Práce Praha“ a některé z nich se tiskly na polyetylenové šablony v rámci přidružené výroby Jednotného zemědělského družstva Český Dub na Liberecku.

Označování lokomotiv

Zajímavou tradicí prošlo i označování lokomotiv na železnici. První značení se provádělo již od roku 1923, tehdy šlo o bronzové tabulky. Od roku 1948 se ovšem na dráze začaly uplatňovat mnohem efektivnější a finančně méně nákladné smaltované cedule. Ty však bohužel v případě poškození musely být vždy nahrazeny novým kusem – nebylo možno je totiž opravit, což je obecně vlastnost keramického smaltu. A tak v roce 1975 Ústav vývoje a racionalizace práce, resp. odvětví železničního opravárenství, vydal směrnici na výměnu smaltovaných cedulí za odlévané ocelové.

Většina lokomotiv jimi byla označena i vpředu, což do té doby nebývalo zvykem, ale některé stroje takto označeny nebyly, např. řada T 426.0, T 211.0, nebo T 334.0, přezdívané jako „rosničky“.

V roce 1988 byla vydána směrnice tzv. „perestrojky“ a všechny vozy a lokomotivy se pak musely vybavit novým značením -formátem UIC, což je platné mezinárodní značení vozů. Ostatně, platí i dnes. Takže se v té době opět všechny pracně vyměněné tabulky nahrazovaly novými.

V té době sice téměř nikdo cedule z lokomotiv nesbíral, ale po roce 1999 se se sběrateli doslova roztrhl pytel. Cedule plechové retro mizely z lokomotiv doslova jedna za druhou a v roce 2014 došla Českým drahám trpělivost. Postupně se začala tisknout samolepicí čísla v normalizovaném fontu, na což vystačí pouhý počítač a jednoduchý plotr. A samolepky už od té doby nikdo nestrhává a nesbírá.

Železničním cedulkám lokomotiv, zdá se, tedy odzvonilo, ale sběratelé ve své vášni neustávají. Možná, že se někteří z vás brzy setkají na webovém aukčním serveru s někým, kdo nabízí za tučnou odměnu cedulku s nápisem „Nenahýňajte sa z okien“, nebo gravírovanou tabulku „Schema splachování vagonového WC“.

Nevěříte? Zdá se vám tato cena nadsazená přece jen až příliš? Kdepak. Podobné plechové smaltované cedule, dokonce i obyčejné plastové bezpečnostní tabulky, lidé sbírají a jsou za ně ochotni vysolit i mnohem vyšší sumy.

Již za socialismu se v naší zemi objevovali první nadšenci, které kouzlo všemožných cedulí, nápisů, a varovných tabulek okouzlilo. Plastové tabulky vydávala státní organizace „Práce Praha“ a některé z nich se tiskly na polyetylenové šablony v rámci přidružené výroby Jednotného zemědělského družstva Český Dub na Liberecku.

Označování lokomotiv

Zajímavou tradicí prošlo i označování lokomotiv na železnici. První značení se provádělo již od roku 1923, tehdy šlo o bronzové tabulky. Od roku 1948 se ovšem na dráze začaly uplatňovat mnohem efektivnější a finančně méně nákladné smaltované cedule. Ty však bohužel v případě poškození musely být vždy nahrazeny novým kusem – nebylo možno je totiž opravit, což je obecně vlastnost keramického smaltu. A tak v roce 1975 Ústav vývoje a racionalizace práce, resp. odvětví železničního opravárenství, vydal směrnici na výměnu smaltovaných cedulí za odlévané ocelové.

Většina lokomotiv jimi byla označena i vpředu, což do té doby nebývalo zvykem, ale některé stroje takto označeny nebyly, např. řada T 426.0, T 211.0, nebo T 334.0, přezdívané jako „rosničky“.

V roce 1988 byla vydána směrnice tzv. „perestrojky“ a všechny vozy a lokomotivy se pak musely vybavit novým značením -formátem UIC, což je platné mezinárodní značení vozů. Ostatně, platí i dnes. Takže se v té době opět všechny pracně vyměněné tabulky nahrazovaly novými.

V té době sice téměř nikdo cedule z lokomotiv nesbíral, ale po roce 1999 se se sběrateli doslova roztrhl pytel. Cedule plechové retro mizely z lokomotiv doslova jedna za druhou a v roce 2014 došla Českým drahám trpělivost. Postupně se začala tisknout samolepicí čísla v normalizovaném fontu, na což vystačí pouhý počítač a jednoduchý plotr. A samolepky už od té doby nikdo nestrhává a nesbírá.

Železničním cedulkám lokomotiv, zdá se, tedy odzvonilo, ale sběratelé ve své vášni neustávají. Možná, že se někteří z vás brzy setkají na webovém aukčním serveru s někým, kdo nabízí za tučnou odměnu cedulku s nápisem „Nenahýňajte sa z okien“, nebo gravírovanou tabulku „Schema splachování vagonového WC“.

Nevěříte? Zdá se vám tato cena nadsazená přece jen až příliš? Kdepak. Podobné plechové smaltované cedule, dokonce i obyčejné plastové bezpečnostní tabulky, lidé sbírají a jsou za ně ochotni vysolit i mnohem vyšší sumy.

Již za socialismu se v naší zemi objevovali první nadšenci, které kouzlo všemožných cedulí, nápisů, a varovných tabulek okouzlilo. Plastové tabulky vydávala státní organizace „Práce Praha“ a některé z nich se tiskly na polyetylenové šablony v rámci přidružené výroby Jednotného zemědělského družstva Český Dub na Liberecku.

Označování lokomotiv

Zajímavou tradicí prošlo i označování lokomotiv na železnici. První značení se provádělo již od roku 1923, tehdy šlo o bronzové tabulky. Od roku 1948 se ovšem na dráze začaly uplatňovat mnohem efektivnější a finančně méně nákladné smaltované cedule. Ty však bohužel v případě poškození musely být vždy nahrazeny novým kusem – nebylo možno je totiž opravit, což je obecně vlastnost keramického smaltu. A tak v roce 1975 Ústav vývoje a racionalizace práce, resp. odvětví železničního opravárenství, vydal směrnici na výměnu smaltovaných cedulí za odlévané ocelové.

Většina lokomotiv jimi byla označena i vpředu, což do té doby nebývalo zvykem, ale některé stroje takto označeny nebyly, např. řada T 426.0, T 211.0, nebo T 334.0, přezdívané jako „rosničky“.

V roce 1988 byla vydána směrnice tzv. „perestrojky“ a všechny vozy a lokomotivy se pak musely vybavit novým značením -formátem UIC, což je platné mezinárodní značení vozů. Ostatně, platí i dnes. Takže se v té době opět všechny pracně vyměněné tabulky nahrazovaly novými.

V té době sice téměř nikdo cedule z lokomotiv nesbíral, ale po roce 1999 se se sběrateli doslova roztrhl pytel. Cedule plechové retro mizely z lokomotiv doslova jedna za druhou a v roce 2014 došla Českým drahám trpělivost. Postupně se začala tisknout samolepicí čísla v normalizovaném fontu, na což vystačí pouhý počítač a jednoduchý plotr. A samolepky už od té doby nikdo nestrhává a nesbírá.

Železničním cedulkám lokomotiv, zdá se, tedy odzvonilo, ale sběratelé ve své vášni neustávají. Možná, že se někteří z vás brzy setkají na webovém aukčním serveru s někým, kdo nabízí za tučnou odměnu cedulku s nápisem „Nenahýňajte sa z okien“, nebo gravírovanou tabulku „Schema splachování vagonového WC“.

Nevěříte? Zdá se vám tato cena nadsazená přece jen až příliš? Kdepak. Podobné plechové smaltované cedule, dokonce i obyčejné plastové bezpečnostní tabulky, lidé sbírají a jsou za ně ochotni vysolit i mnohem vyšší sumy.

Již za socialismu se v naší zemi objevovali první nadšenci, které kouzlo všemožných cedulí, nápisů, a varovných tabulek okouzlilo. Plastové tabulky vydávala státní organizace „Práce Praha“ a některé z nich se tiskly na polyetylenové šablony v rámci přidružené výroby Jednotného zemědělského družstva Český Dub na Liberecku.

Označování lokomotiv

Zajímavou tradicí prošlo i označování lokomotiv na železnici. První značení se provádělo již od roku 1923, tehdy šlo o bronzové tabulky. Od roku 1948 se ovšem na dráze začaly uplatňovat mnohem efektivnější a finančně méně nákladné smaltované cedule. Ty však bohužel v případě poškození musely být vždy nahrazeny novým kusem – nebylo možno je totiž opravit, což je obecně vlastnost keramického smaltu. A tak v roce 1975 Ústav vývoje a racionalizace práce, resp. odvětví železničního opravárenství, vydal směrnici na výměnu smaltovaných cedulí za odlévané ocelové.

Většina lokomotiv jimi byla označena i vpředu, což do té doby nebývalo zvykem, ale některé stroje takto označeny nebyly, např. řada T 426.0, T 211.0, nebo T 334.0, přezdívané jako „rosničky“.

V roce 1988 byla vydána směrnice tzv. „perestrojky“ a všechny vozy a lokomotivy se pak musely vybavit novým značením -formátem UIC, což je platné mezinárodní značení vozů. Ostatně, platí i dnes. Takže se v té době opět všechny pracně vyměněné tabulky nahrazovaly novými.

V té době sice téměř nikdo cedule z lokomotiv nesbíral, ale po roce 1999 se se sběrateli doslova roztrhl pytel. Cedule plechové retro mizely z lokomotiv doslova jedna za druhou a v roce 2014 došla Českým drahám trpělivost. Postupně se začala tisknout samolepicí čísla v normalizovaném fontu, na což vystačí pouhý počítač a jednoduchý plotr. A samolepky už od té doby nikdo nestrhává a nesbírá.

Železničním cedulkám lokomotiv, zdá se, tedy odzvonilo, ale sběratelé ve své vášni neustávají. Možná, že se někteří z vás brzy setkají na webovém aukčním serveru s někým, kdo nabízí za tučnou odměnu cedulku s nápisem „Nenahýňajte sa z okien“, nebo gravírovanou tabulku „Schema splachování vagonového WC“.

Nevěříte? Zdá se vám tato cena nadsazená přece jen až příliš? Kdepak. Podobné plechové smaltované cedule, dokonce i obyčejné plastové bezpečnostní tabulky, lidé sbírají a jsou za ně ochotni vysolit i mnohem vyšší sumy.

Již za socialismu se v naší zemi objevovali první nadšenci, které kouzlo všemožných cedulí, nápisů, a varovných tabulek okouzlilo. Plastové tabulky vydávala státní organizace „Práce Praha“ a některé z nich se tiskly na polyetylenové šablony v rámci přidružené výroby Jednotného zemědělského družstva Český Dub na Liberecku.

Označování lokomotiv

Zajímavou tradicí prošlo i označování lokomotiv na železnici. První značení se provádělo již od roku 1923, tehdy šlo o bronzové tabulky. Od roku 1948 se ovšem na dráze začaly uplatňovat mnohem efektivnější a finančně méně nákladné smaltované cedule. Ty však bohužel v případě poškození musely být vždy nahrazeny novým kusem – nebylo možno je totiž opravit, což je obecně vlastnost keramického smaltu. A tak v roce 1975 Ústav vývoje a racionalizace práce, resp. odvětví železničního opravárenství, vydal směrnici na výměnu smaltovaných cedulí za odlévané ocelové.

Většina lokomotiv jimi byla označena i vpředu, což do té doby nebývalo zvykem, ale některé stroje takto označeny nebyly, např. řada T 426.0, T 211.0, nebo T 334.0, přezdívané jako „rosničky“.

V roce 1988 byla vydána směrnice tzv. „perestrojky“ a všechny vozy a lokomotivy se pak musely vybavit novým značením -formátem UIC, což je platné mezinárodní značení vozů. Ostatně, platí i dnes. Takže se v té době opět všechny pracně vyměněné tabulky nahrazovaly novými.

V té době sice téměř nikdo cedule z lokomotiv nesbíral, ale po roce 1999 se se sběrateli doslova roztrhl pytel. Cedule plechové retro mizely z lokomotiv doslova jedna za druhou a v roce 2014 došla Českým drahám trpělivost. Postupně se začala tisknout samolepicí čísla v normalizovaném fontu, na což vystačí pouhý počítač a jednoduchý plotr. A samolepky už od té doby nikdo nestrhává a nesbírá.

Železničním cedulkám lokomotiv, zdá se, tedy odzvonilo, ale sběratelé ve své vášni neustávají. Možná, že se někteří z vás brzy setkají na webovém aukčním serveru s někým, kdo nabízí za tučnou odměnu cedulku s nápisem „Nenahýňajte sa z okien“, nebo gravírovanou tabulku „Schema splachování vagonového WC“.

Nevěříte? Zdá se vám tato cena nadsazená přece jen až příliš? Kdepak. Podobné plechové smaltované cedule, dokonce i obyčejné plastové bezpečnostní tabulky, lidé sbírají a jsou za ně ochotni vysolit i mnohem vyšší sumy.

Již za socialismu se v naší zemi objevovali první nadšenci, které kouzlo všemožných cedulí, nápisů, a varovných tabulek okouzlilo. Plastové tabulky vydávala státní organizace „Práce Praha“ a některé z nich se tiskly na polyetylenové šablony v rámci přidružené výroby Jednotného zemědělského družstva Český Dub na Liberecku.

Označování lokomotiv

Zajímavou tradicí prošlo i označování lokomotiv na železnici. První značení se provádělo již od roku 1923, tehdy šlo o bronzové tabulky. Od roku 1948 se ovšem na dráze začaly uplatňovat mnohem efektivnější a finančně méně nákladné smaltované cedule. Ty však bohužel v případě poškození musely být vždy nahrazeny novým kusem – nebylo možno je totiž opravit, což je obecně vlastnost keramického smaltu. A tak v roce 1975 Ústav vývoje a racionalizace práce, resp. odvětví železničního opravárenství, vydal směrnici na výměnu smaltovaných cedulí za odlévané ocelové.

Většina lokomotiv jimi byla označena i vpředu, což do té doby nebývalo zvykem, ale některé stroje takto označeny nebyly, např. řada T 426.0, T 211.0, nebo T 334.0, přezdívané jako „rosničky“.

V roce 1988 byla vydána směrnice tzv. „perestrojky“ a všechny vozy a lokomotivy se pak musely vybavit novým značením -formátem UIC, což je platné mezinárodní značení vozů. Ostatně, platí i dnes. Takže se v té době opět všechny pracně vyměněné tabulky nahrazovaly novými.

V té době sice téměř nikdo cedule z lokomotiv nesbíral, ale po roce 1999 se se sběrateli doslova roztrhl pytel. Cedule plechové retro mizely z lokomotiv doslova jedna za druhou a v roce 2014 došla Českým drahám trpělivost. Postupně se začala tisknout samolepicí čísla v normalizovaném fontu, na což vystačí pouhý počítač a jednoduchý plotr. A samolepky už od té doby nikdo nestrhává a nesbírá.

Železničním cedulkám lokomotiv, zdá se, tedy odzvonilo, ale sběratelé ve své vášni neustávají. Možná, že se někteří z vás brzy setkají na webovém aukčním serveru s někým, kdo nabízí za tučnou odměnu cedulku s nápisem „Nenahýňajte sa z okien“, nebo gravírovanou tabulku „Schema splachování vagonového WC“.

Nevěříte? Zdá se vám tato cena nadsazená přece jen až příliš? Kdepak. Podobné plechové smaltované cedule, dokonce i obyčejné plastové bezpečnostní tabulky, lidé sbírají a jsou za ně ochotni vysolit i mnohem vyšší sumy.

Již za socialismu se v naší zemi objevovali první nadšenci, které kouzlo všemožných cedulí, nápisů, a varovných tabulek okouzlilo. Plastové tabulky vydávala státní organizace „Práce Praha“ a některé z nich se tiskly na polyetylenové šablony v rámci přidružené výroby Jednotného zemědělského družstva Český Dub na Liberecku.

Označování lokomotiv

Zajímavou tradicí prošlo i označování lokomotiv na železnici. První značení se provádělo již od roku 1923, tehdy šlo o bronzové tabulky. Od roku 1948 se ovšem na dráze začaly uplatňovat mnohem efektivnější a finančně méně nákladné smaltované cedule. Ty však bohužel v případě poškození musely být vždy nahrazeny novým kusem – nebylo možno je totiž opravit, což je obecně vlastnost keramického smaltu. A tak v roce 1975 Ústav vývoje a racionalizace práce, resp. odvětví železničního opravárenství, vydal směrnici na výměnu smaltovaných cedulí za odlévané ocelové.

Většina lokomotiv jimi byla označena i vpředu, což do té doby nebývalo zvykem, ale některé stroje takto označeny nebyly, např. řada T 426.0, T 211.0, nebo T 334.0, přezdívané jako „rosničky“.

V roce 1988 byla vydána směrnice tzv. „perestrojky“ a všechny vozy a lokomotivy se pak musely vybavit novým značením -formátem UIC, což je platné mezinárodní značení vozů. Ostatně, platí i dnes. Takže se v té době opět všechny pracně vyměněné tabulky nahrazovaly novými.

V té době sice téměř nikdo cedule z lokomotiv nesbíral, ale po roce 1999 se se sběrateli doslova roztrhl pytel. Cedule plechové retro mizely z lokomotiv doslova jedna za druhou a v roce 2014 došla Českým drahám trpělivost. Postupně se začala tisknout samolepicí čísla v normalizovaném fontu, na což vystačí pouhý počítač a jednoduchý plotr. A samolepky už od té doby nikdo nestrhává a nesbírá.

Železničním cedulkám lokomotiv, zdá se, tedy odzvonilo, ale sběratelé ve své vášni neustávají. Možná, že se někteří z vás brzy setkají na webovém aukčním serveru s někým, kdo nabízí za tučnou odměnu cedulku s nápisem „Nenahýňajte sa z okien“, nebo gravírovanou tabulku „Schema splachování vagonového WC“.

Pokud bychom zadali slovo „patchwork“ do internetového překladače, našel by nám libozvučně znějící české slovo „slátanina“. Myslím, že to docela přesně vystihuje to, co vlastně patchworková technika je. Jednoduše řečeno – je to spojení několika druhů rozličných látek, ze kterých se ve finále vytvoří nějaký oděv nebo i bytový doplněk. Dříve tuto techniku používaly ženy spíše v hmotné nouzi. Oděvy se trhaly a nebylo, z čeho koupit nový materiál na ušití dalších. Zejména na dětech oblečení „jen hořelo“, jak říkávaly naše babičky.

– A šikovné hospodyňky si uměly poradit vždy.
– Jednotlivé kousky zachovalých hadříků se sešily k sobě a vytvořil se z nich nový oděv.

– Co kus, to originál.
Tehdy to ale děti určitě ještě tak nepociťovaly. Dnes by byly opravdu „in“. Pokud také toužíte zkusit ušít si nějaký kousek oděvu sama, pak je tato technika to pravé pro vás. Zejména, pokud nemáte se šitím ještě žádné zkušenosti.

Úspěch zaručen

Každá švadlena vám potvrdí, že nejhůře se šije z látky, která má pravidelné proužky. Vše musí dokonale sednout, jinak oděv ztrácí na kráse. Jestliže se šije z pestrobarevných kousků, veškeré menší (i některé větší) nedostatky se tu jednoduše ztratí. Švadlenky, které se přeci jen trochu obávají pustit se do nějakého složitějšího díla, mohou začít například s dekou nebo přehozem přes pohovku. V klidu a pohodlí domova si objednejte látky na patchwork a pak už jen můžete popustit uzdu vaší fantazii.

o A neúspěchu se bát rozhodně nemusíte.
o U této techniky totiž platí jedna zásada – vše, co je na díle vytvořeno, může vypadat jako záměr.
Výběr v látkách je natolik rozsáhlý, že se nemusíte soustředit pouze na tvoření barevných kontrastů, ale i kombinovat jednotlivé vzory. Můžete například pojmout deku ve stylu „letní louka“. A tam také přeci nejsou rostlinky seřazeny podle pravidel.

Pokud bychom zadali slovo „patchwork“ do internetového překladače, našel by nám libozvučně znějící české slovo „slátanina“. Myslím, že to docela přesně vystihuje to, co vlastně patchworková technika je. Jednoduše řečeno – je to spojení několika druhů rozličných látek, ze kterých se ve finále vytvoří nějaký oděv nebo i bytový doplněk. Dříve tuto techniku používaly ženy spíše v hmotné nouzi. Oděvy se trhaly a nebylo, z čeho koupit nový materiál na ušití dalších. Zejména na dětech oblečení „jen hořelo“, jak říkávaly naše babičky.

– A šikovné hospodyňky si uměly poradit vždy.
– Jednotlivé kousky zachovalých hadříků se sešily k sobě a vytvořil se z nich nový oděv.

– Co kus, to originál.
Tehdy to ale děti určitě ještě tak nepociťovaly. Dnes by byly opravdu „in“. Pokud také toužíte zkusit ušít si nějaký kousek oděvu sama, pak je tato technika to pravé pro vás. Zejména, pokud nemáte se šitím ještě žádné zkušenosti.

Úspěch zaručen

Každá švadlena vám potvrdí, že nejhůře se šije z látky, která má pravidelné proužky. Vše musí dokonale sednout, jinak oděv ztrácí na kráse. Jestliže se šije z pestrobarevných kousků, veškeré menší (i některé větší) nedostatky se tu jednoduše ztratí. Švadlenky, které se přeci jen trochu obávají pustit se do nějakého složitějšího díla, mohou začít například s dekou nebo přehozem přes pohovku. V klidu a pohodlí domova si objednejte látky na patchwork a pak už jen můžete popustit uzdu vaší fantazii.

o A neúspěchu se bát rozhodně nemusíte.
o U této techniky totiž platí jedna zásada – vše, co je na díle vytvořeno, může vypadat jako záměr.
Výběr v látkách je natolik rozsáhlý, že se nemusíte soustředit pouze na tvoření barevných kontrastů, ale i kombinovat jednotlivé vzory. Můžete například pojmout deku ve stylu „letní louka“. A tam také přeci nejsou rostlinky seřazeny podle pravidel.

Pokud bychom zadali slovo „patchwork“ do internetového překladače, našel by nám libozvučně znějící české slovo „slátanina“. Myslím, že to docela přesně vystihuje to, co vlastně patchworková technika je. Jednoduše řečeno – je to spojení několika druhů rozličných látek, ze kterých se ve finále vytvoří nějaký oděv nebo i bytový doplněk. Dříve tuto techniku používaly ženy spíše v hmotné nouzi. Oděvy se trhaly a nebylo, z čeho koupit nový materiál na ušití dalších. Zejména na dětech oblečení „jen hořelo“, jak říkávaly naše babičky.

– A šikovné hospodyňky si uměly poradit vždy.
– Jednotlivé kousky zachovalých hadříků se sešily k sobě a vytvořil se z nich nový oděv.

– Co kus, to originál.
Tehdy to ale děti určitě ještě tak nepociťovaly. Dnes by byly opravdu „in“. Pokud také toužíte zkusit ušít si nějaký kousek oděvu sama, pak je tato technika to pravé pro vás. Zejména, pokud nemáte se šitím ještě žádné zkušenosti.

Úspěch zaručen

Každá švadlena vám potvrdí, že nejhůře se šije z látky, která má pravidelné proužky. Vše musí dokonale sednout, jinak oděv ztrácí na kráse. Jestliže se šije z pestrobarevných kousků, veškeré menší (i některé větší) nedostatky se tu jednoduše ztratí. Švadlenky, které se přeci jen trochu obávají pustit se do nějakého složitějšího díla, mohou začít například s dekou nebo přehozem přes pohovku. V klidu a pohodlí domova si objednejte látky na patchwork a pak už jen můžete popustit uzdu vaší fantazii.

o A neúspěchu se bát rozhodně nemusíte.
o U této techniky totiž platí jedna zásada – vše, co je na díle vytvořeno, může vypadat jako záměr.
Výběr v látkách je natolik rozsáhlý, že se nemusíte soustředit pouze na tvoření barevných kontrastů, ale i kombinovat jednotlivé vzory. Můžete například pojmout deku ve stylu „letní louka“. A tam také přeci nejsou rostlinky seřazeny podle pravidel.