Blog

Ženy mnohokrát o mužích tvrdí, že se vůbec nechovají jako lidé, že postrádají city, že se do nich nedokáží dostatečně vžít, že nemají dosti empatičnosti, že postrádají rozum v krizových situacích, co se týče dětí, ani nemluvě. Kolikrát vidí muže jen jako stroj plný drátků, stroj dokonalý, ale pořád stroj – tedy něco, co může chybovat. A my se musíme mnohokráte stavět do opozice proti těmto myšlenkám, proti tomuto neopodstatněnému osočování, proti takovéto nespravedlnosti.
Jako příklad asi nejlepší, který mě v tuto chvíli napadá, bych uvedl staré muže. Kolikrát jsou osamělí a tiší, němí a hluší vůči okolí, ale uvnitř živí, tak živí, že jejich život tryská okolo nich, jen si jej nikdo nevšímá. A to je právě to, co stroj nedokáže, co podle žen tak často postrádáme. City, lásku, smutek, žal, bolest, strach a tak dále. A tohle všechno si ke stáří uvědomujeme mnohem silněji. Čím starší jsme, čím náš věk přibývá a tělo slábne, tím silnější je naopak náš duch a naše mysl (to platí samozřejmě jen do určitého věku a u určitých lidí se to může lišit). Každopádně zkuste si někdy promluvit s mužem, který sám sedí na lavičce a dívá se kolem sebe, slunko zapadá a ze stromů opadává zbarvené listí. On tam tiše sedí a pozoruje všechny kolem sebe, na všechny myslí, všem hádá příběhy a tuší jejich konce. Je v jakémsi zvláštním rozpoložení, je nakloněný tomu mluvit se světem o sobě a o životě, je ochotný hrát s ďáblem na schovávanou a riskovat jen tak, aby byla sranda. Rád by polemizoval, rád by radil, ale bojí se. Bojí se, že to vyzní jako klasické stařecké poučování. Jako že si myslí, že ví všechno nejlíp, že snědl všechnu moudrost světa, jako že si myslí, že když po tomhle světě chodí mnohem déle, musí toho více vědět, že má mnohem více zkušeností. Jenže ty zkušenosti kolikrát k ničemu nejsou, protože jeho zkušenosti není komu předávat. Čas se zrychlil a jeho poznatky nejsou aktuální, nejsou k ničemu. A na světě už není nikdo, kdo by mohl předávat své zkušenosti, protože svět je tak uspěchaný. A také není nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat, protože svět je uspěchaný. Má to stejný důvod, ale plynou z toho různé pocity.

Ženy mnohokrát o mužích tvrdí, že se vůbec nechovají jako lidé, že postrádají city, že se do nich nedokáží dostatečně vžít, že nemají dosti empatičnosti, že postrádají rozum v krizových situacích, co se týče dětí, ani nemluvě. Kolikrát vidí muže jen jako stroj plný drátků, stroj dokonalý, ale pořád stroj – tedy něco, co může chybovat. A my se musíme mnohokráte stavět do opozice proti těmto myšlenkám, proti tomuto neopodstatněnému osočování, proti takovéto nespravedlnosti.
Jako příklad asi nejlepší, který mě v tuto chvíli napadá, bych uvedl staré muže. Kolikrát jsou osamělí a tiší, němí a hluší vůči okolí, ale uvnitř živí, tak živí, že jejich život tryská okolo nich, jen si jej nikdo nevšímá. A to je právě to, co stroj nedokáže, co podle žen tak často postrádáme. City, lásku, smutek, žal, bolest, strach a tak dále. A tohle všechno si ke stáří uvědomujeme mnohem silněji. Čím starší jsme, čím náš věk přibývá a tělo slábne, tím silnější je naopak náš duch a naše mysl (to platí samozřejmě jen do určitého věku a u určitých lidí se to může lišit). Každopádně zkuste si někdy promluvit s mužem, který sám sedí na lavičce a dívá se kolem sebe, slunko zapadá a ze stromů opadává zbarvené listí. On tam tiše sedí a pozoruje všechny kolem sebe, na všechny myslí, všem hádá příběhy a tuší jejich konce. Je v jakémsi zvláštním rozpoložení, je nakloněný tomu mluvit se světem o sobě a o životě, je ochotný hrát s ďáblem na schovávanou a riskovat jen tak, aby byla sranda. Rád by polemizoval, rád by radil, ale bojí se. Bojí se, že to vyzní jako klasické stařecké poučování. Jako že si myslí, že ví všechno nejlíp, že snědl všechnu moudrost světa, jako že si myslí, že když po tomhle světě chodí mnohem déle, musí toho více vědět, že má mnohem více zkušeností. Jenže ty zkušenosti kolikrát k ničemu nejsou, protože jeho zkušenosti není komu předávat. Čas se zrychlil a jeho poznatky nejsou aktuální, nejsou k ničemu. A na světě už není nikdo, kdo by mohl předávat své zkušenosti, protože svět je tak uspěchaný. A také není nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat, protože svět je uspěchaný. Má to stejný důvod, ale plynou z toho různé pocity.

Ženy mnohokrát o mužích tvrdí, že se vůbec nechovají jako lidé, že postrádají city, že se do nich nedokáží dostatečně vžít, že nemají dosti empatičnosti, že postrádají rozum v krizových situacích, co se týče dětí, ani nemluvě. Kolikrát vidí muže jen jako stroj plný drátků, stroj dokonalý, ale pořád stroj – tedy něco, co může chybovat. A my se musíme mnohokráte stavět do opozice proti těmto myšlenkám, proti tomuto neopodstatněnému osočování, proti takovéto nespravedlnosti.
Jako příklad asi nejlepší, který mě v tuto chvíli napadá, bych uvedl staré muže. Kolikrát jsou osamělí a tiší, němí a hluší vůči okolí, ale uvnitř živí, tak živí, že jejich život tryská okolo nich, jen si jej nikdo nevšímá. A to je právě to, co stroj nedokáže, co podle žen tak často postrádáme. City, lásku, smutek, žal, bolest, strach a tak dále. A tohle všechno si ke stáří uvědomujeme mnohem silněji. Čím starší jsme, čím náš věk přibývá a tělo slábne, tím silnější je naopak náš duch a naše mysl (to platí samozřejmě jen do určitého věku a u určitých lidí se to může lišit). Každopádně zkuste si někdy promluvit s mužem, který sám sedí na lavičce a dívá se kolem sebe, slunko zapadá a ze stromů opadává zbarvené listí. On tam tiše sedí a pozoruje všechny kolem sebe, na všechny myslí, všem hádá příběhy a tuší jejich konce. Je v jakémsi zvláštním rozpoložení, je nakloněný tomu mluvit se světem o sobě a o životě, je ochotný hrát s ďáblem na schovávanou a riskovat jen tak, aby byla sranda. Rád by polemizoval, rád by radil, ale bojí se. Bojí se, že to vyzní jako klasické stařecké poučování. Jako že si myslí, že ví všechno nejlíp, že snědl všechnu moudrost světa, jako že si myslí, že když po tomhle světě chodí mnohem déle, musí toho více vědět, že má mnohem více zkušeností. Jenže ty zkušenosti kolikrát k ničemu nejsou, protože jeho zkušenosti není komu předávat. Čas se zrychlil a jeho poznatky nejsou aktuální, nejsou k ničemu. A na světě už není nikdo, kdo by mohl předávat své zkušenosti, protože svět je tak uspěchaný. A také není nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat, protože svět je uspěchaný. Má to stejný důvod, ale plynou z toho různé pocity.

Ženy mnohokrát o mužích tvrdí, že se vůbec nechovají jako lidé, že postrádají city, že se do nich nedokáží dostatečně vžít, že nemají dosti empatičnosti, že postrádají rozum v krizových situacích, co se týče dětí, ani nemluvě. Kolikrát vidí muže jen jako stroj plný drátků, stroj dokonalý, ale pořád stroj – tedy něco, co může chybovat. A my se musíme mnohokráte stavět do opozice proti těmto myšlenkám, proti tomuto neopodstatněnému osočování, proti takovéto nespravedlnosti.
Jako příklad asi nejlepší, který mě v tuto chvíli napadá, bych uvedl staré muže. Kolikrát jsou osamělí a tiší, němí a hluší vůči okolí, ale uvnitř živí, tak živí, že jejich život tryská okolo nich, jen si jej nikdo nevšímá. A to je právě to, co stroj nedokáže, co podle žen tak často postrádáme. City, lásku, smutek, žal, bolest, strach a tak dále. A tohle všechno si ke stáří uvědomujeme mnohem silněji. Čím starší jsme, čím náš věk přibývá a tělo slábne, tím silnější je naopak náš duch a naše mysl (to platí samozřejmě jen do určitého věku a u určitých lidí se to může lišit). Každopádně zkuste si někdy promluvit s mužem, který sám sedí na lavičce a dívá se kolem sebe, slunko zapadá a ze stromů opadává zbarvené listí. On tam tiše sedí a pozoruje všechny kolem sebe, na všechny myslí, všem hádá příběhy a tuší jejich konce. Je v jakémsi zvláštním rozpoložení, je nakloněný tomu mluvit se světem o sobě a o životě, je ochotný hrát s ďáblem na schovávanou a riskovat jen tak, aby byla sranda. Rád by polemizoval, rád by radil, ale bojí se. Bojí se, že to vyzní jako klasické stařecké poučování. Jako že si myslí, že ví všechno nejlíp, že snědl všechnu moudrost světa, jako že si myslí, že když po tomhle světě chodí mnohem déle, musí toho více vědět, že má mnohem více zkušeností. Jenže ty zkušenosti kolikrát k ničemu nejsou, protože jeho zkušenosti není komu předávat. Čas se zrychlil a jeho poznatky nejsou aktuální, nejsou k ničemu. A na světě už není nikdo, kdo by mohl předávat své zkušenosti, protože svět je tak uspěchaný. A také není nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat, protože svět je uspěchaný. Má to stejný důvod, ale plynou z toho různé pocity.

Ženy mnohokrát o mužích tvrdí, že se vůbec nechovají jako lidé, že postrádají city, že se do nich nedokáží dostatečně vžít, že nemají dosti empatičnosti, že postrádají rozum v krizových situacích, co se týče dětí, ani nemluvě. Kolikrát vidí muže jen jako stroj plný drátků, stroj dokonalý, ale pořád stroj – tedy něco, co může chybovat. A my se musíme mnohokráte stavět do opozice proti těmto myšlenkám, proti tomuto neopodstatněnému osočování, proti takovéto nespravedlnosti.
Jako příklad asi nejlepší, který mě v tuto chvíli napadá, bych uvedl staré muže. Kolikrát jsou osamělí a tiší, němí a hluší vůči okolí, ale uvnitř živí, tak živí, že jejich život tryská okolo nich, jen si jej nikdo nevšímá. A to je právě to, co stroj nedokáže, co podle žen tak často postrádáme. City, lásku, smutek, žal, bolest, strach a tak dále. A tohle všechno si ke stáří uvědomujeme mnohem silněji. Čím starší jsme, čím náš věk přibývá a tělo slábne, tím silnější je naopak náš duch a naše mysl (to platí samozřejmě jen do určitého věku a u určitých lidí se to může lišit). Každopádně zkuste si někdy promluvit s mužem, který sám sedí na lavičce a dívá se kolem sebe, slunko zapadá a ze stromů opadává zbarvené listí. On tam tiše sedí a pozoruje všechny kolem sebe, na všechny myslí, všem hádá příběhy a tuší jejich konce. Je v jakémsi zvláštním rozpoložení, je nakloněný tomu mluvit se světem o sobě a o životě, je ochotný hrát s ďáblem na schovávanou a riskovat jen tak, aby byla sranda. Rád by polemizoval, rád by radil, ale bojí se. Bojí se, že to vyzní jako klasické stařecké poučování. Jako že si myslí, že ví všechno nejlíp, že snědl všechnu moudrost světa, jako že si myslí, že když po tomhle světě chodí mnohem déle, musí toho více vědět, že má mnohem více zkušeností. Jenže ty zkušenosti kolikrát k ničemu nejsou, protože jeho zkušenosti není komu předávat. Čas se zrychlil a jeho poznatky nejsou aktuální, nejsou k ničemu. A na světě už není nikdo, kdo by mohl předávat své zkušenosti, protože svět je tak uspěchaný. A také není nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat, protože svět je uspěchaný. Má to stejný důvod, ale plynou z toho různé pocity.

Ženy mnohokrát o mužích tvrdí, že se vůbec nechovají jako lidé, že postrádají city, že se do nich nedokáží dostatečně vžít, že nemají dosti empatičnosti, že postrádají rozum v krizových situacích, co se týče dětí, ani nemluvě. Kolikrát vidí muže jen jako stroj plný drátků, stroj dokonalý, ale pořád stroj – tedy něco, co může chybovat. A my se musíme mnohokráte stavět do opozice proti těmto myšlenkám, proti tomuto neopodstatněnému osočování, proti takovéto nespravedlnosti.
Jako příklad asi nejlepší, který mě v tuto chvíli napadá, bych uvedl staré muže. Kolikrát jsou osamělí a tiší, němí a hluší vůči okolí, ale uvnitř živí, tak živí, že jejich život tryská okolo nich, jen si jej nikdo nevšímá. A to je právě to, co stroj nedokáže, co podle žen tak často postrádáme. City, lásku, smutek, žal, bolest, strach a tak dále. A tohle všechno si ke stáří uvědomujeme mnohem silněji. Čím starší jsme, čím náš věk přibývá a tělo slábne, tím silnější je naopak náš duch a naše mysl (to platí samozřejmě jen do určitého věku a u určitých lidí se to může lišit). Každopádně zkuste si někdy promluvit s mužem, který sám sedí na lavičce a dívá se kolem sebe, slunko zapadá a ze stromů opadává zbarvené listí. On tam tiše sedí a pozoruje všechny kolem sebe, na všechny myslí, všem hádá příběhy a tuší jejich konce. Je v jakémsi zvláštním rozpoložení, je nakloněný tomu mluvit se světem o sobě a o životě, je ochotný hrát s ďáblem na schovávanou a riskovat jen tak, aby byla sranda. Rád by polemizoval, rád by radil, ale bojí se. Bojí se, že to vyzní jako klasické stařecké poučování. Jako že si myslí, že ví všechno nejlíp, že snědl všechnu moudrost světa, jako že si myslí, že když po tomhle světě chodí mnohem déle, musí toho více vědět, že má mnohem více zkušeností. Jenže ty zkušenosti kolikrát k ničemu nejsou, protože jeho zkušenosti není komu předávat. Čas se zrychlil a jeho poznatky nejsou aktuální, nejsou k ničemu. A na světě už není nikdo, kdo by mohl předávat své zkušenosti, protože svět je tak uspěchaný. A také není nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat, protože svět je uspěchaný. Má to stejný důvod, ale plynou z toho různé pocity.

Ženy mnohokrát o mužích tvrdí, že se vůbec nechovají jako lidé, že postrádají city, že se do nich nedokáží dostatečně vžít, že nemají dosti empatičnosti, že postrádají rozum v krizových situacích, co se týče dětí, ani nemluvě. Kolikrát vidí muže jen jako stroj plný drátků, stroj dokonalý, ale pořád stroj – tedy něco, co může chybovat. A my se musíme mnohokráte stavět do opozice proti těmto myšlenkám, proti tomuto neopodstatněnému osočování, proti takovéto nespravedlnosti.
Jako příklad asi nejlepší, který mě v tuto chvíli napadá, bych uvedl staré muže. Kolikrát jsou osamělí a tiší, němí a hluší vůči okolí, ale uvnitř živí, tak živí, že jejich život tryská okolo nich, jen si jej nikdo nevšímá. A to je právě to, co stroj nedokáže, co podle žen tak často postrádáme. City, lásku, smutek, žal, bolest, strach a tak dále. A tohle všechno si ke stáří uvědomujeme mnohem silněji. Čím starší jsme, čím náš věk přibývá a tělo slábne, tím silnější je naopak náš duch a naše mysl (to platí samozřejmě jen do určitého věku a u určitých lidí se to může lišit). Každopádně zkuste si někdy promluvit s mužem, který sám sedí na lavičce a dívá se kolem sebe, slunko zapadá a ze stromů opadává zbarvené listí. On tam tiše sedí a pozoruje všechny kolem sebe, na všechny myslí, všem hádá příběhy a tuší jejich konce. Je v jakémsi zvláštním rozpoložení, je nakloněný tomu mluvit se světem o sobě a o životě, je ochotný hrát s ďáblem na schovávanou a riskovat jen tak, aby byla sranda. Rád by polemizoval, rád by radil, ale bojí se. Bojí se, že to vyzní jako klasické stařecké poučování. Jako že si myslí, že ví všechno nejlíp, že snědl všechnu moudrost světa, jako že si myslí, že když po tomhle světě chodí mnohem déle, musí toho více vědět, že má mnohem více zkušeností. Jenže ty zkušenosti kolikrát k ničemu nejsou, protože jeho zkušenosti není komu předávat. Čas se zrychlil a jeho poznatky nejsou aktuální, nejsou k ničemu. A na světě už není nikdo, kdo by mohl předávat své zkušenosti, protože svět je tak uspěchaný. A také není nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat, protože svět je uspěchaný. Má to stejný důvod, ale plynou z toho různé pocity.

Ženy mnohokrát o mužích tvrdí, že se vůbec nechovají jako lidé, že postrádají city, že se do nich nedokáží dostatečně vžít, že nemají dosti empatičnosti, že postrádají rozum v krizových situacích, co se týče dětí, ani nemluvě. Kolikrát vidí muže jen jako stroj plný drátků, stroj dokonalý, ale pořád stroj – tedy něco, co může chybovat. A my se musíme mnohokráte stavět do opozice proti těmto myšlenkám, proti tomuto neopodstatněnému osočování, proti takovéto nespravedlnosti.
Jako příklad asi nejlepší, který mě v tuto chvíli napadá, bych uvedl staré muže. Kolikrát jsou osamělí a tiší, němí a hluší vůči okolí, ale uvnitř živí, tak živí, že jejich život tryská okolo nich, jen si jej nikdo nevšímá. A to je právě to, co stroj nedokáže, co podle žen tak často postrádáme. City, lásku, smutek, žal, bolest, strach a tak dále. A tohle všechno si ke stáří uvědomujeme mnohem silněji. Čím starší jsme, čím náš věk přibývá a tělo slábne, tím silnější je naopak náš duch a naše mysl (to platí samozřejmě jen do určitého věku a u určitých lidí se to může lišit). Každopádně zkuste si někdy promluvit s mužem, který sám sedí na lavičce a dívá se kolem sebe, slunko zapadá a ze stromů opadává zbarvené listí. On tam tiše sedí a pozoruje všechny kolem sebe, na všechny myslí, všem hádá příběhy a tuší jejich konce. Je v jakémsi zvláštním rozpoložení, je nakloněný tomu mluvit se světem o sobě a o životě, je ochotný hrát s ďáblem na schovávanou a riskovat jen tak, aby byla sranda. Rád by polemizoval, rád by radil, ale bojí se. Bojí se, že to vyzní jako klasické stařecké poučování. Jako že si myslí, že ví všechno nejlíp, že snědl všechnu moudrost světa, jako že si myslí, že když po tomhle světě chodí mnohem déle, musí toho více vědět, že má mnohem více zkušeností. Jenže ty zkušenosti kolikrát k ničemu nejsou, protože jeho zkušenosti není komu předávat. Čas se zrychlil a jeho poznatky nejsou aktuální, nejsou k ničemu. A na světě už není nikdo, kdo by mohl předávat své zkušenosti, protože svět je tak uspěchaný. A také není nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat, protože svět je uspěchaný. Má to stejný důvod, ale plynou z toho různé pocity.

Ženy mnohokrát o mužích tvrdí, že se vůbec nechovají jako lidé, že postrádají city, že se do nich nedokáží dostatečně vžít, že nemají dosti empatičnosti, že postrádají rozum v krizových situacích, co se týče dětí, ani nemluvě. Kolikrát vidí muže jen jako stroj plný drátků, stroj dokonalý, ale pořád stroj – tedy něco, co může chybovat. A my se musíme mnohokráte stavět do opozice proti těmto myšlenkám, proti tomuto neopodstatněnému osočování, proti takovéto nespravedlnosti.
Jako příklad asi nejlepší, který mě v tuto chvíli napadá, bych uvedl staré muže. Kolikrát jsou osamělí a tiší, němí a hluší vůči okolí, ale uvnitř živí, tak živí, že jejich život tryská okolo nich, jen si jej nikdo nevšímá. A to je právě to, co stroj nedokáže, co podle žen tak často postrádáme. City, lásku, smutek, žal, bolest, strach a tak dále. A tohle všechno si ke stáří uvědomujeme mnohem silněji. Čím starší jsme, čím náš věk přibývá a tělo slábne, tím silnější je naopak náš duch a naše mysl (to platí samozřejmě jen do určitého věku a u určitých lidí se to může lišit). Každopádně zkuste si někdy promluvit s mužem, který sám sedí na lavičce a dívá se kolem sebe, slunko zapadá a ze stromů opadává zbarvené listí. On tam tiše sedí a pozoruje všechny kolem sebe, na všechny myslí, všem hádá příběhy a tuší jejich konce. Je v jakémsi zvláštním rozpoložení, je nakloněný tomu mluvit se světem o sobě a o životě, je ochotný hrát s ďáblem na schovávanou a riskovat jen tak, aby byla sranda. Rád by polemizoval, rád by radil, ale bojí se. Bojí se, že to vyzní jako klasické stařecké poučování. Jako že si myslí, že ví všechno nejlíp, že snědl všechnu moudrost světa, jako že si myslí, že když po tomhle světě chodí mnohem déle, musí toho více vědět, že má mnohem více zkušeností. Jenže ty zkušenosti kolikrát k ničemu nejsou, protože jeho zkušenosti není komu předávat. Čas se zrychlil a jeho poznatky nejsou aktuální, nejsou k ničemu. A na světě už není nikdo, kdo by mohl předávat své zkušenosti, protože svět je tak uspěchaný. A také není nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat, protože svět je uspěchaný. Má to stejný důvod, ale plynou z toho různé pocity.

Mnoho motoristů pendluje nejen po České republice, ale hojně cestuje i do zahraničí. Než se na cesty vydáte, měli byste zkontrolovat, zda je vaše pojištění v pořádku a dostačující. Například si zkontrolujte, zda máte s sebou zelenou kartu. Bez ní, byste se rozhodně na cesty pouštět neměli. Jedná se totiž o mezinárodní doklad, ze kterého je patrné, že máte uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Podívejte se, zda je vaše karta platná.

Pokud jedete do zemí, kde si platností zelené karty nejste jisti, stačí, když se na kartu podíváte a zjistíte, zda značka státu, kam se chystáte není přeškrtnuta. Pokud ano, pak v takovém případě vám v dané zemi zelená karta neplatí. Za zvážení potom stojí sjednání hraničního pojištění. Je to obdoba povinného ručení. Možná patříte mezi ty motoristy, kteří nemají uzavřeno havarijní pojištění. Pokud budete v zahraničí pobývat delší dobu, zvažte, zda by uzavření havarijka nebylo vhodné. Myslet byste, ale při cestování měli i na sebe. Abyste předešli řešení nepříjemných situací nebo možným finančním ztrátám uzavřete cestovní pojištění a pojištění léčebných výloh. Po sjednání pojištění si zaznamenejte číslo na asistenční službu, kterou v případě potřeby můžete volat. Při kontaktu s asistenční službou bude nutné uvést číslo vaší smlouvy, je tedy potřeba s touto skutečností také počítat. Může se stát, že i přes veškeré naše snahy způsobíme v zahraničí dopravní nehodu.

V každém případě bychom měli k nehodě přivolat policii. Může se také stát, že příslušný orgán vám dá k podpisu dokumenty v jazyce, kterému nerozumíte. V takovém případě raději žádné dokumenty nepodepisujte.  O nehodě po návratu informujte svou pojišťovnu. Bude nutné, abyste pro úspěšné vyřízení pojistné události doložili potřebné doklady a finanční náklady, které jste museli vynaložit. Uschovejte si tedy všechny paragony a stvrzenky.