Blog

Taky už jste někdy přemýšleli nad rokem PF 2021 Fa-havliceka co se v něm vše událo? Ani já na tom nejsem jinak. Abych řekla pravdu, tak za ten rok se toho stalo opravdu hodně. Něco bylo dobrého, něco špatného,.. nevím, jestli převládalo spíše to špatné, nebo to dobré. Ale je opravdu důležité (alespoň tedy pro mě), aby jsem se z každého roku něco naučila a něco si z něj odnesla. Je jasné, že každému se v nějakém roce stala nějaká špatná věc nebo věci, ale je důležité, abychom se z ní/nich poučili. Jedině to nás dělá silnějšími a moudřejšími, no nemám pravdu? Já si myslím, že ano, a určitě mi hodně lidí dá za pravdu. Já vám například můžu říct, co se mi pozitivního v roce 2021 stalo a co negativního.

Pozitivní věci:
Otěhotněla jsem (to byla asi ta nejlepší věc, co se mi mohla stát, protože v tu chvíli jsem byla opravdu nejšťastnější člověk na světě a to myslím doslova)
Začala jsem bydlet se svým přítelem – další věc, která mě hodně posunula a něco mi dala. Naučila jsem se větší samostatnosti a v hodně věcech mi to otevřelo oči.
Různé zážitky s přítelem – ať už to bylo jen v parku, nebo v Německu, nebo v Holandsku – tyto zážitky prostě nejde v žádném případě zapomenout a budu na ně vzpomínat opravdu navždy.

I ty nejobyčejnější zážitky z roku 2021 jsou pro mě drahokamy. A to proto, že by to tak mělo být. Že většinu času jsem v roce 2021 byla šťastná – i když nepopírám – některé zážitky taky byly špatné, ale to takhle má každý člověk. Jednou nahoře, jednou dole, důležité je, jestli se dokážete znovu zvednout a znovu začít bojovat. O tom je totiž život. O radosti, plný očekávání, někdy je ale potřeba prožít bolest a nějaké trápení, které nás ale nemá za úkol srazit na kolena, ale posunout nás, abychom zvládli další překážky. A takhle to prostě je. Překážky jsou v životě pořád, věřte mi…

Taky už jste někdy přemýšleli nad rokem PF 2021 Fa-havliceka co se v něm vše událo? Ani já na tom nejsem jinak. Abych řekla pravdu, tak za ten rok se toho stalo opravdu hodně. Něco bylo dobrého, něco špatného,.. nevím, jestli převládalo spíše to špatné, nebo to dobré. Ale je opravdu důležité (alespoň tedy pro mě), aby jsem se z každého roku něco naučila a něco si z něj odnesla. Je jasné, že každému se v nějakém roce stala nějaká špatná věc nebo věci, ale je důležité, abychom se z ní/nich poučili. Jedině to nás dělá silnějšími a moudřejšími, no nemám pravdu? Já si myslím, že ano, a určitě mi hodně lidí dá za pravdu. Já vám například můžu říct, co se mi pozitivního v roce 2021 stalo a co negativního.

Pozitivní věci:
Otěhotněla jsem (to byla asi ta nejlepší věc, co se mi mohla stát, protože v tu chvíli jsem byla opravdu nejšťastnější člověk na světě a to myslím doslova)
Začala jsem bydlet se svým přítelem – další věc, která mě hodně posunula a něco mi dala. Naučila jsem se větší samostatnosti a v hodně věcech mi to otevřelo oči.
Různé zážitky s přítelem – ať už to bylo jen v parku, nebo v Německu, nebo v Holandsku – tyto zážitky prostě nejde v žádném případě zapomenout a budu na ně vzpomínat opravdu navždy.

I ty nejobyčejnější zážitky z roku 2021 jsou pro mě drahokamy. A to proto, že by to tak mělo být. Že většinu času jsem v roce 2021 byla šťastná – i když nepopírám – některé zážitky taky byly špatné, ale to takhle má každý člověk. Jednou nahoře, jednou dole, důležité je, jestli se dokážete znovu zvednout a znovu začít bojovat. O tom je totiž život. O radosti, plný očekávání, někdy je ale potřeba prožít bolest a nějaké trápení, které nás ale nemá za úkol srazit na kolena, ale posunout nás, abychom zvládli další překážky. A takhle to prostě je. Překážky jsou v životě pořád, věřte mi…

Taky už jste někdy přemýšleli nad rokem PF 2021 Fa-havliceka co se v něm vše událo? Ani já na tom nejsem jinak. Abych řekla pravdu, tak za ten rok se toho stalo opravdu hodně. Něco bylo dobrého, něco špatného,.. nevím, jestli převládalo spíše to špatné, nebo to dobré. Ale je opravdu důležité (alespoň tedy pro mě), aby jsem se z každého roku něco naučila a něco si z něj odnesla. Je jasné, že každému se v nějakém roce stala nějaká špatná věc nebo věci, ale je důležité, abychom se z ní/nich poučili. Jedině to nás dělá silnějšími a moudřejšími, no nemám pravdu? Já si myslím, že ano, a určitě mi hodně lidí dá za pravdu. Já vám například můžu říct, co se mi pozitivního v roce 2021 stalo a co negativního.

Pozitivní věci:
Otěhotněla jsem (to byla asi ta nejlepší věc, co se mi mohla stát, protože v tu chvíli jsem byla opravdu nejšťastnější člověk na světě a to myslím doslova)
Začala jsem bydlet se svým přítelem – další věc, která mě hodně posunula a něco mi dala. Naučila jsem se větší samostatnosti a v hodně věcech mi to otevřelo oči.
Různé zážitky s přítelem – ať už to bylo jen v parku, nebo v Německu, nebo v Holandsku – tyto zážitky prostě nejde v žádném případě zapomenout a budu na ně vzpomínat opravdu navždy.

I ty nejobyčejnější zážitky z roku 2021 jsou pro mě drahokamy. A to proto, že by to tak mělo být. Že většinu času jsem v roce 2021 byla šťastná – i když nepopírám – některé zážitky taky byly špatné, ale to takhle má každý člověk. Jednou nahoře, jednou dole, důležité je, jestli se dokážete znovu zvednout a znovu začít bojovat. O tom je totiž život. O radosti, plný očekávání, někdy je ale potřeba prožít bolest a nějaké trápení, které nás ale nemá za úkol srazit na kolena, ale posunout nás, abychom zvládli další překážky. A takhle to prostě je. Překážky jsou v životě pořád, věřte mi…

Kdyby mi někdo za let socialismu řekl, že pro mě jednoho dne zcela otevřou západní hranice, a navíc mi většina zemí zruší třeba i vízovou povinnost a sehnat libovolné konvertibilní peníze bude otázkou pár minut v některé ze směnáren, měl bych ho za blázna.

Ale stalo se tak. A najednou jsem se už nemusel dívat jenom z české strany na rakouské či západoněmecké pohraniční hory, najednou jsem mohl vyrazit i za tyto. A to i hodně daleko za tyto.

Kdyby mi pak někdo v této době trvající hodně dlouhou řadu let řekl, že přijdou doby, kdy bude možnost vycestovat za tyto hranice zase spojená se spoustou zařizování, respektive tu budou opět i zákazy cestování, nevěřil bych mu. Takový zvrat k něčemu podobnému totalitě se nezdál být ani minimálně pravděpodobný.

A přesto se tak stalo. A já jsem stejně jako mnozí našinci nejednou nemohl nejen do zahraničí, ale třeba ani do sousedního okresu. Totiž pardon – když jsem tak pracoval nebo jel k lékaři, do sousedního okresu jsem mohl. S čestným prohlášením a po prověření jeho opodstatněnosti.

Kdyby mi v té době někdo řekl, že se to významně změní, doufal bych v to, že má pravdu, ale až tak moc bych mu nevěřil. Ale opět se tak stalo. A tak v tuto chvíli zase cestovat můžeme. A to vesměs s minimem omezení.

A věřím, že to tentokrát snad vydrží. A že mi bude stačit onen avízovaný PCR test k tomu, abych se zase po třech letech dostal do Jižní Afriky. Kam jsem nejdřív nesměl, pak směl, pak zase nesměl a teď smím, jakkoliv mi to ministerští páni rozmlouvají.

Věřím, že letos už se dočkám. Věřím, že zase nikdo neotočí kormidlo dějin zpět a nebude shledáno, že je někde jakási mutace, a tak mě zavřou doma.

Protože to by vážně nebylo normální. Aby různí utečenci korzovali svobodně Evropou a já zase musel sedět doma. Protože není cestování za zábavou pro život nezbytné, a tak ho lze lidem zakázat.

Kdyby mi někdo za let socialismu řekl, že pro mě jednoho dne zcela otevřou západní hranice, a navíc mi většina zemí zruší třeba i vízovou povinnost a sehnat libovolné konvertibilní peníze bude otázkou pár minut v některé ze směnáren, měl bych ho za blázna.

Ale stalo se tak. A najednou jsem se už nemusel dívat jenom z české strany na rakouské či západoněmecké pohraniční hory, najednou jsem mohl vyrazit i za tyto. A to i hodně daleko za tyto.

Kdyby mi pak někdo v této době trvající hodně dlouhou řadu let řekl, že přijdou doby, kdy bude možnost vycestovat za tyto hranice zase spojená se spoustou zařizování, respektive tu budou opět i zákazy cestování, nevěřil bych mu. Takový zvrat k něčemu podobnému totalitě se nezdál být ani minimálně pravděpodobný.

A přesto se tak stalo. A já jsem stejně jako mnozí našinci nejednou nemohl nejen do zahraničí, ale třeba ani do sousedního okresu. Totiž pardon – když jsem tak pracoval nebo jel k lékaři, do sousedního okresu jsem mohl. S čestným prohlášením a po prověření jeho opodstatněnosti.

Kdyby mi v té době někdo řekl, že se to významně změní, doufal bych v to, že má pravdu, ale až tak moc bych mu nevěřil. Ale opět se tak stalo. A tak v tuto chvíli zase cestovat můžeme. A to vesměs s minimem omezení.

A věřím, že to tentokrát snad vydrží. A že mi bude stačit onen avízovaný PCR test k tomu, abych se zase po třech letech dostal do Jižní Afriky. Kam jsem nejdřív nesměl, pak směl, pak zase nesměl a teď smím, jakkoliv mi to ministerští páni rozmlouvají.

Věřím, že letos už se dočkám. Věřím, že zase nikdo neotočí kormidlo dějin zpět a nebude shledáno, že je někde jakási mutace, a tak mě zavřou doma.

Protože to by vážně nebylo normální. Aby různí utečenci korzovali svobodně Evropou a já zase musel sedět doma. Protože není cestování za zábavou pro život nezbytné, a tak ho lze lidem zakázat.

Kdyby mi někdo za let socialismu řekl, že pro mě jednoho dne zcela otevřou západní hranice, a navíc mi většina zemí zruší třeba i vízovou povinnost a sehnat libovolné konvertibilní peníze bude otázkou pár minut v některé ze směnáren, měl bych ho za blázna.

Ale stalo se tak. A najednou jsem se už nemusel dívat jenom z české strany na rakouské či západoněmecké pohraniční hory, najednou jsem mohl vyrazit i za tyto. A to i hodně daleko za tyto.

Kdyby mi pak někdo v této době trvající hodně dlouhou řadu let řekl, že přijdou doby, kdy bude možnost vycestovat za tyto hranice zase spojená se spoustou zařizování, respektive tu budou opět i zákazy cestování, nevěřil bych mu. Takový zvrat k něčemu podobnému totalitě se nezdál být ani minimálně pravděpodobný.

A přesto se tak stalo. A já jsem stejně jako mnozí našinci nejednou nemohl nejen do zahraničí, ale třeba ani do sousedního okresu. Totiž pardon – když jsem tak pracoval nebo jel k lékaři, do sousedního okresu jsem mohl. S čestným prohlášením a po prověření jeho opodstatněnosti.

Kdyby mi v té době někdo řekl, že se to významně změní, doufal bych v to, že má pravdu, ale až tak moc bych mu nevěřil. Ale opět se tak stalo. A tak v tuto chvíli zase cestovat můžeme. A to vesměs s minimem omezení.

A věřím, že to tentokrát snad vydrží. A že mi bude stačit onen avízovaný PCR test k tomu, abych se zase po třech letech dostal do Jižní Afriky. Kam jsem nejdřív nesměl, pak směl, pak zase nesměl a teď smím, jakkoliv mi to ministerští páni rozmlouvají.

Věřím, že letos už se dočkám. Věřím, že zase nikdo neotočí kormidlo dějin zpět a nebude shledáno, že je někde jakási mutace, a tak mě zavřou doma.

Protože to by vážně nebylo normální. Aby různí utečenci korzovali svobodně Evropou a já zase musel sedět doma. Protože není cestování za zábavou pro život nezbytné, a tak ho lze lidem zakázat.

Kdyby mi někdo za let socialismu řekl, že pro mě jednoho dne zcela otevřou západní hranice, a navíc mi většina zemí zruší třeba i vízovou povinnost a sehnat libovolné konvertibilní peníze bude otázkou pár minut v některé ze směnáren, měl bych ho za blázna.

Ale stalo se tak. A najednou jsem se už nemusel dívat jenom z české strany na rakouské či západoněmecké pohraniční hory, najednou jsem mohl vyrazit i za tyto. A to i hodně daleko za tyto.

Kdyby mi pak někdo v této době trvající hodně dlouhou řadu let řekl, že přijdou doby, kdy bude možnost vycestovat za tyto hranice zase spojená se spoustou zařizování, respektive tu budou opět i zákazy cestování, nevěřil bych mu. Takový zvrat k něčemu podobnému totalitě se nezdál být ani minimálně pravděpodobný.

A přesto se tak stalo. A já jsem stejně jako mnozí našinci nejednou nemohl nejen do zahraničí, ale třeba ani do sousedního okresu. Totiž pardon – když jsem tak pracoval nebo jel k lékaři, do sousedního okresu jsem mohl. S čestným prohlášením a po prověření jeho opodstatněnosti.

Kdyby mi v té době někdo řekl, že se to významně změní, doufal bych v to, že má pravdu, ale až tak moc bych mu nevěřil. Ale opět se tak stalo. A tak v tuto chvíli zase cestovat můžeme. A to vesměs s minimem omezení.

A věřím, že to tentokrát snad vydrží. A že mi bude stačit onen avízovaný PCR test k tomu, abych se zase po třech letech dostal do Jižní Afriky. Kam jsem nejdřív nesměl, pak směl, pak zase nesměl a teď smím, jakkoliv mi to ministerští páni rozmlouvají.

Věřím, že letos už se dočkám. Věřím, že zase nikdo neotočí kormidlo dějin zpět a nebude shledáno, že je někde jakási mutace, a tak mě zavřou doma.

Protože to by vážně nebylo normální. Aby různí utečenci korzovali svobodně Evropou a já zase musel sedět doma. Protože není cestování za zábavou pro život nezbytné, a tak ho lze lidem zakázat.

Kdyby mi někdo za let socialismu řekl, že pro mě jednoho dne zcela otevřou západní hranice, a navíc mi většina zemí zruší třeba i vízovou povinnost a sehnat libovolné konvertibilní peníze bude otázkou pár minut v některé ze směnáren, měl bych ho za blázna.

Ale stalo se tak. A najednou jsem se už nemusel dívat jenom z české strany na rakouské či západoněmecké pohraniční hory, najednou jsem mohl vyrazit i za tyto. A to i hodně daleko za tyto.

Kdyby mi pak někdo v této době trvající hodně dlouhou řadu let řekl, že přijdou doby, kdy bude možnost vycestovat za tyto hranice zase spojená se spoustou zařizování, respektive tu budou opět i zákazy cestování, nevěřil bych mu. Takový zvrat k něčemu podobnému totalitě se nezdál být ani minimálně pravděpodobný.

A přesto se tak stalo. A já jsem stejně jako mnozí našinci nejednou nemohl nejen do zahraničí, ale třeba ani do sousedního okresu. Totiž pardon – když jsem tak pracoval nebo jel k lékaři, do sousedního okresu jsem mohl. S čestným prohlášením a po prověření jeho opodstatněnosti.

Kdyby mi v té době někdo řekl, že se to významně změní, doufal bych v to, že má pravdu, ale až tak moc bych mu nevěřil. Ale opět se tak stalo. A tak v tuto chvíli zase cestovat můžeme. A to vesměs s minimem omezení.

A věřím, že to tentokrát snad vydrží. A že mi bude stačit onen avízovaný PCR test k tomu, abych se zase po třech letech dostal do Jižní Afriky. Kam jsem nejdřív nesměl, pak směl, pak zase nesměl a teď smím, jakkoliv mi to ministerští páni rozmlouvají.

Věřím, že letos už se dočkám. Věřím, že zase nikdo neotočí kormidlo dějin zpět a nebude shledáno, že je někde jakási mutace, a tak mě zavřou doma.

Protože to by vážně nebylo normální. Aby různí utečenci korzovali svobodně Evropou a já zase musel sedět doma. Protože není cestování za zábavou pro život nezbytné, a tak ho lze lidem zakázat.

Kdyby mi někdo za let socialismu řekl, že pro mě jednoho dne zcela otevřou západní hranice, a navíc mi většina zemí zruší třeba i vízovou povinnost a sehnat libovolné konvertibilní peníze bude otázkou pár minut v některé ze směnáren, měl bych ho za blázna.

Ale stalo se tak. A najednou jsem se už nemusel dívat jenom z české strany na rakouské či západoněmecké pohraniční hory, najednou jsem mohl vyrazit i za tyto. A to i hodně daleko za tyto.

Kdyby mi pak někdo v této době trvající hodně dlouhou řadu let řekl, že přijdou doby, kdy bude možnost vycestovat za tyto hranice zase spojená se spoustou zařizování, respektive tu budou opět i zákazy cestování, nevěřil bych mu. Takový zvrat k něčemu podobnému totalitě se nezdál být ani minimálně pravděpodobný.

A přesto se tak stalo. A já jsem stejně jako mnozí našinci nejednou nemohl nejen do zahraničí, ale třeba ani do sousedního okresu. Totiž pardon – když jsem tak pracoval nebo jel k lékaři, do sousedního okresu jsem mohl. S čestným prohlášením a po prověření jeho opodstatněnosti.

Kdyby mi v té době někdo řekl, že se to významně změní, doufal bych v to, že má pravdu, ale až tak moc bych mu nevěřil. Ale opět se tak stalo. A tak v tuto chvíli zase cestovat můžeme. A to vesměs s minimem omezení.

A věřím, že to tentokrát snad vydrží. A že mi bude stačit onen avízovaný PCR test k tomu, abych se zase po třech letech dostal do Jižní Afriky. Kam jsem nejdřív nesměl, pak směl, pak zase nesměl a teď smím, jakkoliv mi to ministerští páni rozmlouvají.

Věřím, že letos už se dočkám. Věřím, že zase nikdo neotočí kormidlo dějin zpět a nebude shledáno, že je někde jakási mutace, a tak mě zavřou doma.

Protože to by vážně nebylo normální. Aby různí utečenci korzovali svobodně Evropou a já zase musel sedět doma. Protože není cestování za zábavou pro život nezbytné, a tak ho lze lidem zakázat.

Kdyby mi někdo za let socialismu řekl, že pro mě jednoho dne zcela otevřou západní hranice, a navíc mi většina zemí zruší třeba i vízovou povinnost a sehnat libovolné konvertibilní peníze bude otázkou pár minut v některé ze směnáren, měl bych ho za blázna.

Ale stalo se tak. A najednou jsem se už nemusel dívat jenom z české strany na rakouské či západoněmecké pohraniční hory, najednou jsem mohl vyrazit i za tyto. A to i hodně daleko za tyto.

Kdyby mi pak někdo v této době trvající hodně dlouhou řadu let řekl, že přijdou doby, kdy bude možnost vycestovat za tyto hranice zase spojená se spoustou zařizování, respektive tu budou opět i zákazy cestování, nevěřil bych mu. Takový zvrat k něčemu podobnému totalitě se nezdál být ani minimálně pravděpodobný.

A přesto se tak stalo. A já jsem stejně jako mnozí našinci nejednou nemohl nejen do zahraničí, ale třeba ani do sousedního okresu. Totiž pardon – když jsem tak pracoval nebo jel k lékaři, do sousedního okresu jsem mohl. S čestným prohlášením a po prověření jeho opodstatněnosti.

Kdyby mi v té době někdo řekl, že se to významně změní, doufal bych v to, že má pravdu, ale až tak moc bych mu nevěřil. Ale opět se tak stalo. A tak v tuto chvíli zase cestovat můžeme. A to vesměs s minimem omezení.

A věřím, že to tentokrát snad vydrží. A že mi bude stačit onen avízovaný PCR test k tomu, abych se zase po třech letech dostal do Jižní Afriky. Kam jsem nejdřív nesměl, pak směl, pak zase nesměl a teď smím, jakkoliv mi to ministerští páni rozmlouvají.

Věřím, že letos už se dočkám. Věřím, že zase nikdo neotočí kormidlo dějin zpět a nebude shledáno, že je někde jakási mutace, a tak mě zavřou doma.

Protože to by vážně nebylo normální. Aby různí utečenci korzovali svobodně Evropou a já zase musel sedět doma. Protože není cestování za zábavou pro život nezbytné, a tak ho lze lidem zakázat.