Kdyby mi někdo za let socialismu řekl, že pro mě jednoho dne zcela otevřou západní hranice, a navíc mi většina zemí zruší třeba i vízovou povinnost a sehnat libovolné konvertibilní peníze bude otázkou pár minut v některé ze směnáren, měl bych ho za blázna.
Ale stalo se tak. A najednou jsem se už nemusel dívat jenom z české strany na rakouské či západoněmecké pohraniční hory, najednou jsem mohl vyrazit i za tyto. A to i hodně daleko za tyto.
Kdyby mi pak někdo v této době trvající hodně dlouhou řadu let řekl, že přijdou doby, kdy bude možnost vycestovat za tyto hranice zase spojená se spoustou zařizování, respektive tu budou opět i zákazy cestování, nevěřil bych mu. Takový zvrat k něčemu podobnému totalitě se nezdál být ani minimálně pravděpodobný.
A přesto se tak stalo. A já jsem stejně jako mnozí našinci nejednou nemohl nejen do zahraničí, ale třeba ani do sousedního okresu. Totiž pardon – když jsem tak pracoval nebo jel k lékaři, do sousedního okresu jsem mohl. S čestným prohlášením a po prověření jeho opodstatněnosti.
Kdyby mi v té době někdo řekl, že se to významně změní, doufal bych v to, že má pravdu, ale až tak moc bych mu nevěřil. Ale opět se tak stalo. A tak v tuto chvíli zase cestovat můžeme. A to vesměs s minimem omezení.
A věřím, že to tentokrát snad vydrží. A že mi bude stačit onen avízovaný PCR test k tomu, abych se zase po třech letech dostal do Jižní Afriky. Kam jsem nejdřív nesměl, pak směl, pak zase nesměl a teď smím, jakkoliv mi to ministerští páni rozmlouvají.
Věřím, že letos už se dočkám. Věřím, že zase nikdo neotočí kormidlo dějin zpět a nebude shledáno, že je někde jakási mutace, a tak mě zavřou doma.
Protože to by vážně nebylo normální. Aby různí utečenci korzovali svobodně Evropou a já zase musel sedět doma. Protože není cestování za zábavou pro život nezbytné, a tak ho lze lidem zakázat.
