Blog

O tom, že se my lidé auty vozíme, ví každý z nás. To si uvědomujeme, protože to dnes a denně vidíme a nemůžeme na to tudíž zapomenout, ani kdybychom měli sebevětší sklerózu. Když někdo z nás potřebuje, usedne za volant nebo si přisedne k nějakému řidiči a veze se. Někdy osobním automobilem, někdy třeba autobusem, dodávkou nebo jiným obdobným dopravním prostředkem. A nikomu na tom nepřipadá nic divného.

Ale auta neslouží jenom k tomu. Stejně tak dobře víme nebo se alespoň lehce dovtípíme, že nám podobná vozidla slouží i k přepravě různých nákladů. Někdy se toho do nich vejde víc, někdy míň, ale vždy se sem aspoň něco naložit dá. I do polského Fiatu nebo Velorexu.

Ale pak jsou tu i jiné aspekty používání takových motorových vozidel. A na ty bohužel nejednou zapomínáme. Nebo na ně ani tak nezapomínáme, jako se je spíše snažíme ignorovat. Chceme zaplašit myšlenky na ně, protože jde i o záležitosti, které se nám nezamlouvají.

Taková auta totiž mohou být i sebevražednými nástroji. Kolik jenom řidičů třeba ignoruje dopravní značení, počíná si za volantem nerozumně, nevěnuje se plně řízení nebo si pomyslně hraje na závodníky! A pak stačí i jenom chvilková nepozornost a z řidiče je sebevrah. Nebo dokonce vrah jeho spolucestujících nebo těch, kteří se mu nešťastnou shodou náhod připletli do cesty.

A bohužel to nemusí být jenom neúmyslná smrtící zbraň. Automobily se mohou stát i vědomě vražednými nástroji. Jak o tom v uplynulých letech nejednou referovala média v případě teroristů z řad imigrantů a jak tomu bylo třeba i v případě našinců, z nichž si uveďme třeba aspoň známou Olgu Hepnarovou.

A i když to není tak zjevné, jsou nám podobná vozidla nebezpečná i v jiných ohledech. Ničí naše životní prostředí jak výfukovými plyny, tak i vytékajícími palivy a mazivy ropného původu.

Auta nám prostě mohou pomáhat, ale také škodit. A i když to nikdy nebude jiné, měli bychom se aspoň snažit, aby bylo jejich nežádoucích vlivů co nejméně.

O tom, že se my lidé auty vozíme, ví každý z nás. To si uvědomujeme, protože to dnes a denně vidíme a nemůžeme na to tudíž zapomenout, ani kdybychom měli sebevětší sklerózu. Když někdo z nás potřebuje, usedne za volant nebo si přisedne k nějakému řidiči a veze se. Někdy osobním automobilem, někdy třeba autobusem, dodávkou nebo jiným obdobným dopravním prostředkem. A nikomu na tom nepřipadá nic divného.

Ale auta neslouží jenom k tomu. Stejně tak dobře víme nebo se alespoň lehce dovtípíme, že nám podobná vozidla slouží i k přepravě různých nákladů. Někdy se toho do nich vejde víc, někdy míň, ale vždy se sem aspoň něco naložit dá. I do polského Fiatu nebo Velorexu.

Ale pak jsou tu i jiné aspekty používání takových motorových vozidel. A na ty bohužel nejednou zapomínáme. Nebo na ně ani tak nezapomínáme, jako se je spíše snažíme ignorovat. Chceme zaplašit myšlenky na ně, protože jde i o záležitosti, které se nám nezamlouvají.

Taková auta totiž mohou být i sebevražednými nástroji. Kolik jenom řidičů třeba ignoruje dopravní značení, počíná si za volantem nerozumně, nevěnuje se plně řízení nebo si pomyslně hraje na závodníky! A pak stačí i jenom chvilková nepozornost a z řidiče je sebevrah. Nebo dokonce vrah jeho spolucestujících nebo těch, kteří se mu nešťastnou shodou náhod připletli do cesty.

A bohužel to nemusí být jenom neúmyslná smrtící zbraň. Automobily se mohou stát i vědomě vražednými nástroji. Jak o tom v uplynulých letech nejednou referovala média v případě teroristů z řad imigrantů a jak tomu bylo třeba i v případě našinců, z nichž si uveďme třeba aspoň známou Olgu Hepnarovou.

A i když to není tak zjevné, jsou nám podobná vozidla nebezpečná i v jiných ohledech. Ničí naše životní prostředí jak výfukovými plyny, tak i vytékajícími palivy a mazivy ropného původu.

Auta nám prostě mohou pomáhat, ale také škodit. A i když to nikdy nebude jiné, měli bychom se aspoň snažit, aby bylo jejich nežádoucích vlivů co nejméně.

O tom, že se my lidé auty vozíme, ví každý z nás. To si uvědomujeme, protože to dnes a denně vidíme a nemůžeme na to tudíž zapomenout, ani kdybychom měli sebevětší sklerózu. Když někdo z nás potřebuje, usedne za volant nebo si přisedne k nějakému řidiči a veze se. Někdy osobním automobilem, někdy třeba autobusem, dodávkou nebo jiným obdobným dopravním prostředkem. A nikomu na tom nepřipadá nic divného.

Ale auta neslouží jenom k tomu. Stejně tak dobře víme nebo se alespoň lehce dovtípíme, že nám podobná vozidla slouží i k přepravě různých nákladů. Někdy se toho do nich vejde víc, někdy míň, ale vždy se sem aspoň něco naložit dá. I do polského Fiatu nebo Velorexu.

Ale pak jsou tu i jiné aspekty používání takových motorových vozidel. A na ty bohužel nejednou zapomínáme. Nebo na ně ani tak nezapomínáme, jako se je spíše snažíme ignorovat. Chceme zaplašit myšlenky na ně, protože jde i o záležitosti, které se nám nezamlouvají.

Taková auta totiž mohou být i sebevražednými nástroji. Kolik jenom řidičů třeba ignoruje dopravní značení, počíná si za volantem nerozumně, nevěnuje se plně řízení nebo si pomyslně hraje na závodníky! A pak stačí i jenom chvilková nepozornost a z řidiče je sebevrah. Nebo dokonce vrah jeho spolucestujících nebo těch, kteří se mu nešťastnou shodou náhod připletli do cesty.

A bohužel to nemusí být jenom neúmyslná smrtící zbraň. Automobily se mohou stát i vědomě vražednými nástroji. Jak o tom v uplynulých letech nejednou referovala média v případě teroristů z řad imigrantů a jak tomu bylo třeba i v případě našinců, z nichž si uveďme třeba aspoň známou Olgu Hepnarovou.

A i když to není tak zjevné, jsou nám podobná vozidla nebezpečná i v jiných ohledech. Ničí naše životní prostředí jak výfukovými plyny, tak i vytékajícími palivy a mazivy ropného původu.

Auta nám prostě mohou pomáhat, ale také škodit. A i když to nikdy nebude jiné, měli bychom se aspoň snažit, aby bylo jejich nežádoucích vlivů co nejméně.

Řídit auto mě vždycky bavilo. Také jsem si říkala, že až si s partnerem pořídíme auto, tak bych chtěla nějaké krásné, větší rodinné červené auto. Jenomže když jsem své přání řekla svému partnerovi, tak ten se chytal za hlavu a řekl, že červené rozhodně nechce, že prý už půl roku má vybrané takové krásné, moderní černé auto. A bylo to takové opravdu nádherné, skoro až luxusní. Když mi potom partner řekl cenu toho svého vysněného černého automobilu, tak se mi protočily panenky, skoro šest set tisíc korun. Byla jsem v šoku, vždyť jsme si s partnerem řekli, že si pořídíme nějaké auto do tří set tisíc korun a taková částka bude maximální.

Sice jsme ještě chtěli jet na dovolenou, ale nedalo se nic dělat. My sice tedy nouzí o finance netrpíme, ale zase jsme také šetřili a nerozhazovali jsme zbytečně peníze, i když doma už jsme jedno auto měli. Tak jsme si řekli, že by se ještě hodilo druhé. Třeba na nějaké další výlety a podobně. Navíc také se nám rozšíří rodina. A tak by bylo vhodné, aby to auto bylo veliké, rodinné a chtěla jsem nějakou krásnou výraznou barvu, abychom šli na silnici vidět. Jenomže s partnerem tohle ani nehnulo. Řekla jsem mu, že když bude ještě u nás v autě navíc jedna autosedačka, že by to také chtělo nějaké bezpečnější auto.

Domlouvala jsem se s nějakými odborníky, jakou značku auta pořídit, baby to bylo bezpečné a kvalitní. To jsem chtěla! Kvalitu! Já jsem chtěla to, co nám doporučí odborníci. Bohužel partner tohle nechtěl, trvalo nám asi dva měsíce, než jsme se dohodli. Nakonec jsme koupili úplně jiné auto, než jsme měli v plán. Bylo navíc ještě levnější, než co chtěl partner, takže alespoň za tohle jsem byla ráda. Nepatřím k těm lidem, kteří musí mít vždycky něco opravdu nejlepší anebo nejluxusnější. Nemusíme mít žádnou novinku, a to se týká také u automobilů. Já chci hlavně automobil, který mi slouží a který bude kvalitní. 

Řídit auto mě vždycky bavilo. Také jsem si říkala, že až si s partnerem pořídíme auto, tak bych chtěla nějaké krásné, větší rodinné červené auto. Jenomže když jsem své přání řekla svému partnerovi, tak ten se chytal za hlavu a řekl, že červené rozhodně nechce, že prý už půl roku má vybrané takové krásné, moderní černé auto. A bylo to takové opravdu nádherné, skoro až luxusní. Když mi potom partner řekl cenu toho svého vysněného černého automobilu, tak se mi protočily panenky, skoro šest set tisíc korun. Byla jsem v šoku, vždyť jsme si s partnerem řekli, že si pořídíme nějaké auto do tří set tisíc korun a taková částka bude maximální.

Sice jsme ještě chtěli jet na dovolenou, ale nedalo se nic dělat. My sice tedy nouzí o finance netrpíme, ale zase jsme také šetřili a nerozhazovali jsme zbytečně peníze, i když doma už jsme jedno auto měli. Tak jsme si řekli, že by se ještě hodilo druhé. Třeba na nějaké další výlety a podobně. Navíc také se nám rozšíří rodina. A tak by bylo vhodné, aby to auto bylo veliké, rodinné a chtěla jsem nějakou krásnou výraznou barvu, abychom šli na silnici vidět. Jenomže s partnerem tohle ani nehnulo. Řekla jsem mu, že když bude ještě u nás v autě navíc jedna autosedačka, že by to také chtělo nějaké bezpečnější auto.

Domlouvala jsem se s nějakými odborníky, jakou značku auta pořídit, baby to bylo bezpečné a kvalitní. To jsem chtěla! Kvalitu! Já jsem chtěla to, co nám doporučí odborníci. Bohužel partner tohle nechtěl, trvalo nám asi dva měsíce, než jsme se dohodli. Nakonec jsme koupili úplně jiné auto, než jsme měli v plán. Bylo navíc ještě levnější, než co chtěl partner, takže alespoň za tohle jsem byla ráda. Nepatřím k těm lidem, kteří musí mít vždycky něco opravdu nejlepší anebo nejluxusnější. Nemusíme mít žádnou novinku, a to se týká také u automobilů. Já chci hlavně automobil, který mi slouží a který bude kvalitní. 

Řídit auto mě vždycky bavilo. Také jsem si říkala, že až si s partnerem pořídíme auto, tak bych chtěla nějaké krásné, větší rodinné červené auto. Jenomže když jsem své přání řekla svému partnerovi, tak ten se chytal za hlavu a řekl, že červené rozhodně nechce, že prý už půl roku má vybrané takové krásné, moderní černé auto. A bylo to takové opravdu nádherné, skoro až luxusní. Když mi potom partner řekl cenu toho svého vysněného černého automobilu, tak se mi protočily panenky, skoro šest set tisíc korun. Byla jsem v šoku, vždyť jsme si s partnerem řekli, že si pořídíme nějaké auto do tří set tisíc korun a taková částka bude maximální.

Sice jsme ještě chtěli jet na dovolenou, ale nedalo se nic dělat. My sice tedy nouzí o finance netrpíme, ale zase jsme také šetřili a nerozhazovali jsme zbytečně peníze, i když doma už jsme jedno auto měli. Tak jsme si řekli, že by se ještě hodilo druhé. Třeba na nějaké další výlety a podobně. Navíc také se nám rozšíří rodina. A tak by bylo vhodné, aby to auto bylo veliké, rodinné a chtěla jsem nějakou krásnou výraznou barvu, abychom šli na silnici vidět. Jenomže s partnerem tohle ani nehnulo. Řekla jsem mu, že když bude ještě u nás v autě navíc jedna autosedačka, že by to také chtělo nějaké bezpečnější auto.

Domlouvala jsem se s nějakými odborníky, jakou značku auta pořídit, baby to bylo bezpečné a kvalitní. To jsem chtěla! Kvalitu! Já jsem chtěla to, co nám doporučí odborníci. Bohužel partner tohle nechtěl, trvalo nám asi dva měsíce, než jsme se dohodli. Nakonec jsme koupili úplně jiné auto, než jsme měli v plán. Bylo navíc ještě levnější, než co chtěl partner, takže alespoň za tohle jsem byla ráda. Nepatřím k těm lidem, kteří musí mít vždycky něco opravdu nejlepší anebo nejluxusnější. Nemusíme mít žádnou novinku, a to se týká také u automobilů. Já chci hlavně automobil, který mi slouží a který bude kvalitní. 

Řídit auto mě vždycky bavilo. Také jsem si říkala, že až si s partnerem pořídíme auto, tak bych chtěla nějaké krásné, větší rodinné červené auto. Jenomže když jsem své přání řekla svému partnerovi, tak ten se chytal za hlavu a řekl, že červené rozhodně nechce, že prý už půl roku má vybrané takové krásné, moderní černé auto. A bylo to takové opravdu nádherné, skoro až luxusní. Když mi potom partner řekl cenu toho svého vysněného černého automobilu, tak se mi protočily panenky, skoro šest set tisíc korun. Byla jsem v šoku, vždyť jsme si s partnerem řekli, že si pořídíme nějaké auto do tří set tisíc korun a taková částka bude maximální.

Sice jsme ještě chtěli jet na dovolenou, ale nedalo se nic dělat. My sice tedy nouzí o finance netrpíme, ale zase jsme také šetřili a nerozhazovali jsme zbytečně peníze, i když doma už jsme jedno auto měli. Tak jsme si řekli, že by se ještě hodilo druhé. Třeba na nějaké další výlety a podobně. Navíc také se nám rozšíří rodina. A tak by bylo vhodné, aby to auto bylo veliké, rodinné a chtěla jsem nějakou krásnou výraznou barvu, abychom šli na silnici vidět. Jenomže s partnerem tohle ani nehnulo. Řekla jsem mu, že když bude ještě u nás v autě navíc jedna autosedačka, že by to také chtělo nějaké bezpečnější auto.

Domlouvala jsem se s nějakými odborníky, jakou značku auta pořídit, baby to bylo bezpečné a kvalitní. To jsem chtěla! Kvalitu! Já jsem chtěla to, co nám doporučí odborníci. Bohužel partner tohle nechtěl, trvalo nám asi dva měsíce, než jsme se dohodli. Nakonec jsme koupili úplně jiné auto, než jsme měli v plán. Bylo navíc ještě levnější, než co chtěl partner, takže alespoň za tohle jsem byla ráda. Nepatřím k těm lidem, kteří musí mít vždycky něco opravdu nejlepší anebo nejluxusnější. Nemusíme mít žádnou novinku, a to se týká také u automobilů. Já chci hlavně automobil, který mi slouží a který bude kvalitní. 

Řídit auto mě vždycky bavilo. Také jsem si říkala, že až si s partnerem pořídíme auto, tak bych chtěla nějaké krásné, větší rodinné červené auto. Jenomže když jsem své přání řekla svému partnerovi, tak ten se chytal za hlavu a řekl, že červené rozhodně nechce, že prý už půl roku má vybrané takové krásné, moderní černé auto. A bylo to takové opravdu nádherné, skoro až luxusní. Když mi potom partner řekl cenu toho svého vysněného černého automobilu, tak se mi protočily panenky, skoro šest set tisíc korun. Byla jsem v šoku, vždyť jsme si s partnerem řekli, že si pořídíme nějaké auto do tří set tisíc korun a taková částka bude maximální.

Sice jsme ještě chtěli jet na dovolenou, ale nedalo se nic dělat. My sice tedy nouzí o finance netrpíme, ale zase jsme také šetřili a nerozhazovali jsme zbytečně peníze, i když doma už jsme jedno auto měli. Tak jsme si řekli, že by se ještě hodilo druhé. Třeba na nějaké další výlety a podobně. Navíc také se nám rozšíří rodina. A tak by bylo vhodné, aby to auto bylo veliké, rodinné a chtěla jsem nějakou krásnou výraznou barvu, abychom šli na silnici vidět. Jenomže s partnerem tohle ani nehnulo. Řekla jsem mu, že když bude ještě u nás v autě navíc jedna autosedačka, že by to také chtělo nějaké bezpečnější auto.

Domlouvala jsem se s nějakými odborníky, jakou značku auta pořídit, baby to bylo bezpečné a kvalitní. To jsem chtěla! Kvalitu! Já jsem chtěla to, co nám doporučí odborníci. Bohužel partner tohle nechtěl, trvalo nám asi dva měsíce, než jsme se dohodli. Nakonec jsme koupili úplně jiné auto, než jsme měli v plán. Bylo navíc ještě levnější, než co chtěl partner, takže alespoň za tohle jsem byla ráda. Nepatřím k těm lidem, kteří musí mít vždycky něco opravdu nejlepší anebo nejluxusnější. Nemusíme mít žádnou novinku, a to se týká také u automobilů. Já chci hlavně automobil, který mi slouží a který bude kvalitní. 

Řídit auto mě vždycky bavilo. Také jsem si říkala, že až si s partnerem pořídíme auto, tak bych chtěla nějaké krásné, větší rodinné červené auto. Jenomže když jsem své přání řekla svému partnerovi, tak ten se chytal za hlavu a řekl, že červené rozhodně nechce, že prý už půl roku má vybrané takové krásné, moderní černé auto. A bylo to takové opravdu nádherné, skoro až luxusní. Když mi potom partner řekl cenu toho svého vysněného černého automobilu, tak se mi protočily panenky, skoro šest set tisíc korun. Byla jsem v šoku, vždyť jsme si s partnerem řekli, že si pořídíme nějaké auto do tří set tisíc korun a taková částka bude maximální.

Sice jsme ještě chtěli jet na dovolenou, ale nedalo se nic dělat. My sice tedy nouzí o finance netrpíme, ale zase jsme také šetřili a nerozhazovali jsme zbytečně peníze, i když doma už jsme jedno auto měli. Tak jsme si řekli, že by se ještě hodilo druhé. Třeba na nějaké další výlety a podobně. Navíc také se nám rozšíří rodina. A tak by bylo vhodné, aby to auto bylo veliké, rodinné a chtěla jsem nějakou krásnou výraznou barvu, abychom šli na silnici vidět. Jenomže s partnerem tohle ani nehnulo. Řekla jsem mu, že když bude ještě u nás v autě navíc jedna autosedačka, že by to také chtělo nějaké bezpečnější auto.

Domlouvala jsem se s nějakými odborníky, jakou značku auta pořídit, baby to bylo bezpečné a kvalitní. To jsem chtěla! Kvalitu! Já jsem chtěla to, co nám doporučí odborníci. Bohužel partner tohle nechtěl, trvalo nám asi dva měsíce, než jsme se dohodli. Nakonec jsme koupili úplně jiné auto, než jsme měli v plán. Bylo navíc ještě levnější, než co chtěl partner, takže alespoň za tohle jsem byla ráda. Nepatřím k těm lidem, kteří musí mít vždycky něco opravdu nejlepší anebo nejluxusnější. Nemusíme mít žádnou novinku, a to se týká také u automobilů. Já chci hlavně automobil, který mi slouží a který bude kvalitní. 

Řídit auto mě vždycky bavilo. Také jsem si říkala, že až si s partnerem pořídíme auto, tak bych chtěla nějaké krásné, větší rodinné červené auto. Jenomže když jsem své přání řekla svému partnerovi, tak ten se chytal za hlavu a řekl, že červené rozhodně nechce, že prý už půl roku má vybrané takové krásné, moderní černé auto. A bylo to takové opravdu nádherné, skoro až luxusní. Když mi potom partner řekl cenu toho svého vysněného černého automobilu, tak se mi protočily panenky, skoro šest set tisíc korun. Byla jsem v šoku, vždyť jsme si s partnerem řekli, že si pořídíme nějaké auto do tří set tisíc korun a taková částka bude maximální.

Sice jsme ještě chtěli jet na dovolenou, ale nedalo se nic dělat. My sice tedy nouzí o finance netrpíme, ale zase jsme také šetřili a nerozhazovali jsme zbytečně peníze, i když doma už jsme jedno auto měli. Tak jsme si řekli, že by se ještě hodilo druhé. Třeba na nějaké další výlety a podobně. Navíc také se nám rozšíří rodina. A tak by bylo vhodné, aby to auto bylo veliké, rodinné a chtěla jsem nějakou krásnou výraznou barvu, abychom šli na silnici vidět. Jenomže s partnerem tohle ani nehnulo. Řekla jsem mu, že když bude ještě u nás v autě navíc jedna autosedačka, že by to také chtělo nějaké bezpečnější auto.

Domlouvala jsem se s nějakými odborníky, jakou značku auta pořídit, baby to bylo bezpečné a kvalitní. To jsem chtěla! Kvalitu! Já jsem chtěla to, co nám doporučí odborníci. Bohužel partner tohle nechtěl, trvalo nám asi dva měsíce, než jsme se dohodli. Nakonec jsme koupili úplně jiné auto, než jsme měli v plán. Bylo navíc ještě levnější, než co chtěl partner, takže alespoň za tohle jsem byla ráda. Nepatřím k těm lidem, kteří musí mít vždycky něco opravdu nejlepší anebo nejluxusnější. Nemusíme mít žádnou novinku, a to se týká také u automobilů. Já chci hlavně automobil, který mi slouží a který bude kvalitní.