S novým občanským zákoníkem se přidala do definice věcí jedna velká novinka. Zvíře již není věcí v právním smyslu, jako například auto nebo dům, ale je to již speciální kategorie, která se užívá ve speciálním významu. Jedná se o věc pouze v těch případech, kdy to povaha zvířete dovoluje. To je hrozně důležité, protože právní úprava zde uznává, že jsou zvířata nějakým přirozeným rozumem a vědomím živými tvory, se kterými nemůže lidská společnost jednat jako s chladnou věcí, protože to tak úplně není pravda.
Definice věci dle občanského zákoníku je následující = věc je vše, co slouží potřebě lidí, je od člověka odděleno a je to samostatně vymezitelné v prostoru. Na příkladu kladiva si to můžeme pěkně aplikovat. Kladivo je odděleno od člověka (kladiva nerostou lidem z krku), je to samostatně vymezitelné v prostoru (topůrko a nějaká kovová část, která v celku tvoří kladivo) a slouží potřebě lidí (zatloukáváme hřebíky, jedná se o nástroj pro práci). Kladivo je tedy věcí v právním smyslu. Dále by šlo kladivo definovat jako věc movitá (neboť lze ji přenést jednoduchým způsobem, aniž by se poškodila), je to věc hmotná (je to něco hmatatelného, ne-abstraktního), dále je to věc hlavní.
Ale takový pes už není jen taková věc. Dle staré úpravy tomu tak bylo, ale nová úprava reaguje na změny ve společnosti, co se týče povědomí o zvířatech a nejnovějších vědeckých poznatků, a říká – pes je věc, pokud to ale NEODPORUJE jeho povaze. Například nemůžete prodat staršího pejska jinému, pokud ten pejsek je zvyklý na starého pána, má s ním nějaké citové pouto a v odloučení by trpěl. Pokud prodám kladivo, tak prostě prodám kladivo.
Ale pes má nějakou paměť, nějaké emoce, nějaké zvířecí přemýšlení. Nelze ho jen tak oddělit od pána, se kterým byl 10 let, aniž by netrpěl. V porovnání s tím štěně ještě neutvořilo nějaký silný vztah k člověku, kromě feny, která ho porodila. Prodat štěně není proti ničemu, protože štěně samo si ani nebude pamatovat, že mělo nějakou předešlou rodinu a je to tedy v pořádku.
